// HUDBA BILLY TALENT JE ČERVENÁ //

Brečím v bolestech. Má postel je ustlaná a je pod zemí. A já ani nepípnu, dodržuj mentalitu stáda.

Drazí magoři,
       Před pár dny jsem našla písničku, která přesně vystihovala moje pocity. Jenže od tý doby se moje nálada aspoň 4627281 krát změnila. Takže tohle tvrzení upravím: Našla jsem písničku, která přesně vystihuje moje pocity, když se ze mě stane opravdovej magor.

       Za zvuků Devil In A Midnight Mass jsem se choulela v rohu svýho pokoje a křečovitě objímala svůj polštář. Přemýšlela jsem, mimo jiný, kde a jestli vůbec má můj hloupej a neuvěřitelně intenzivní strach z neúspěchu a zklamání druhejch nějakej původ. Všude kolem mě byla jen temnota a já už měla zase strach. Ale to nevadilo, protože můj pláč není v tý hlasitý hudbě slyšet.

A tohle bylo snad nejhloubějš, co jsem klesla... ale už jsem zase v pořádku, drazí magoři, už nic necítím. A ptáci nezpívají, ani nepípnou, když jsi šest stop pod zemí.

       Víte, Billy Talent jsou vážně ganiální. A pokud prahnete po pochopení, pusťte si album III. Nebo II. Jak chcete.

. . . 

       Ve středu ráno jsem viděla ten nejkrásnější východ slunce za hodně, hodně dlouhou dobu. A bylo to tak nádherný, že nemá cenu pokoušet se to popsat. Sledujte.

ach, ty barvy.

       Na výtvarce teď mám malovat můj východ slunce. Snažila jsem se něco spatlat temperama, ale nelíbilo se mi to. Tak teď zkoušim něco trochu většího akrylovejma barvama a natěračskejma štětcema. Vpodstatě mám obrovskou čtvrku přišpendlenou ke stojanu, na lavicích velký nádoby s barvama, menší čtvrtky, kde míchám barvy, plechovku s desítkou štětců, který jsou vlastně všechny stejný, a tu velkou bílou čtvrtku znásilňuju všema barvama slunce. Hrozně mě to baví, vlastně. Znáte Emilia Vedovu? 

. . .

       Tak už nám dali program našeho květnovýho zájezdu do Anglie. Nejvíc se asi těšim do Brightonu a na povídání si s anglickýma lidma. Doufám, že v Londýně budu mít čas navštívit jeden moc supr obchod s čajem, kde prý nakupuje i královna (ano, nevím, jak se jmenuje, ale to... no to je detail, ne). A vůbec, přivezu si tolik čaje, kolik nacpu do kufru.

. . .

       Pamatuju se, jak mě v neděli při takovym mym zkratu úplně vážně napadlo, že bych možná fakt měla umřít. Víte, myslim, že bych to teď už možná dokázala. Ale je vůbec možný zachránit naše duše právě smrtí?

       Mám hlavu plnou tolika zmatenejch myšlenek.

                  Takže k věci, je čas utýct, než bude pozdě.