// KREV, KREV, KREV //

Halloween je pryč, dýně pomalu hnijí, kostýmy jsou uklizený a koho to vlastně zajímá, vždyť jsme v Česku.

       Drazí magoři,
       mám čím dál tím míň času. Snažím se ho nějak uspořádat, ale nejde to. Asi to neumím. Nebo jsem magor, třeba. Vždyť je to vlastně jedno.
       Nestíhám, nedokážu odpočívat, nedokážu se vytrhnout z toho horkýho tepajícího stresu, moje mysl neustále pracuje, už ani nevnímám víkendy, všechno je to vlastně jedna nekonečná jízda na kolotoči s kovovýma mřížema místo barevnýho zábradlí, nedokážu, nedokážu... Vždyť je to
přece vlastně jedno. Jsem přece moc mladá na to, aby měla srdce poškozený stresem. To ano, pane.

       Pojďme se soustředit na něco méně melancholickýho. V pátek 31. byl Halloween a my ho celkem hezky oslavily. Prošly jsme s kamarádkou-magorem nejlidnatělší místa Prahy se spoustou krve v bílym obličeji a na oblečení a nechali ty jednotvárný fádní lidičky náležitě zírat.
       Chtěla jsem si vzít sekeru, ale byla jsem velmi zarmoucena zjištěním, že mít sekeru takhle na veřejnosti je opravdu nelegální. A vůbec, jak je možný, že my, my, nemáme doma jedinou umělou sekeru? Na co mi pak je mít tři bratry, ahjo.
       K mojí radosti jsme potkali aspoň sedm dalších masek, takže jsme nebyly za úplný magory.

. . .

       Večerní a část naší halloweenský party se, myslim, celkem vydařila. Do desíti večer jsme vyřezávaly dýně, což byla sranda. Ta naše byla obří, tak jsme vymyslely, že bude mít dva obličeje.
       Zbytek večera jsme strávily nad hororama a jídlem. Trick O' Treat byl docela podařenej, ale pokud ho chcete vidět, připravte se na to, že některý části jsou vážně blbost. Nemá cenu říkat který, kouknete na to a věřte mi, že to poznáte. Jako celek je to zajímavě vymyšlený, jsou to vlastně čtyři příběhy, vždycky nějak společně propojený, což se pak průběhem děje rozuzluje.
       Na Burtonovo Nightmare Before Christmas to samozřejmě nemělo.
       Mimochodem, moje jídlo se celkem vydařilo, kdyby vás to zajímalo. Dokonce bylo i jedlý. Škoda, že nemám fotku.

. . .

       V sobotu večer jsme na sebe s dalšíma kamarádkama napatlaly další dávku bílý barvy, přidaly taky spoustu černý, zahalily naše koně do bílejch roztrhanejch prostěradel a vyjely na haloweenskou vyjížďku. Muselo to vypadat tak dobře. Čtyři smrtky v černejch hábitech, který splývaj až přes záda jejich koní, mrtvá tvář zahalená kápí, nořící se z mlhy pod hvězdnou oblohou.

       Taky jsme jely kolem starýho zámku, kterej dneska slouží jako nemocnice. Pár oken a lamp kolem svítilo, ale jinak se ten hmotnej odraz dávno zašlý slávy i se svym rozlehlym lesoparkem, kterej ho zezadu obklopuje, topil ve tmě. To bylo mimořádně zvláštní. Naskočila mi husí kůže. Ale možná že to bylo tou zimou.
       Viděla jsem ze sedla svýho koně tolik nádhernejch hvězd a viděla jsem, jak večer padla mlha a plíživě se k nám plazila a pohlcovala do sebe všechno kolem, ale pořád se ještě držela při zemi, a bylo to všechno tak nějak jiný a nový a vlastně moc hezký.

. . . 

       V neděli byly Dušičky a tak jsme s Mym magorem zašli na Olšanskej hřbitov a ruku v ruce a s patřičnou roztržitostí rozsvítili svíčky, aby mohly aspoň na chvilku svítit duším našich mrtvejch příbuznejch. Byla jsem šťastná, protože jsem našla oba hroby, který jsem hledala. A byla jsem taky smutná, protože jsem měla jenom jednu svíčku.
       Možná se mi to zdálo, ale když jsme vešli do areálu hřbitova, mlha kolem zhoustla. A byla mi zima. Starci mlčky seděli u hrobů a zírali na pomalu upadající náhrobky s prázdnym výrazem ve tváři a unavenýma očima. Cítila jsem přítomnost tisíců bdělejch duší a bylo mi líto, že si s nima všema nemůžu promluvit nebo je alespoň vidět.