/ / SAMUEL PORFILIO STÁLE MLČÍ / /

Hvězdy září tak jako nikdy, přestože obloha zůstává stejně temně modrá, déšť pomalu ustává, sny jsou ráno dávno zapomenutý a my dva jsme satira na současný páry.

Ahoj magoři,
       Za pár dní je Halloween a já se konečně dokopala zajít do obchodu koupit si barvy na obličej. A když už jsem tam byla, koupila jsem si ještě anylinky. Protože jeden nikdy neví.
       Všechno se to vždycky pokazí, když očekáváte něco moc hezkýho. Moc hezký věci nikdy dlouho nevydrží, jenom vás připravují na něco moc špatnýho. Je to prostě jen další z těch malejch životních podrazů, chápete? To je prostě fakt.
       Na Halloween jsem chtěla vytáhnout celou partu všech mejch magorů, převlíknout se do těch nejvěrohodnějších a nejmagornějších (existuje to slovo vůbec? no, teď už jo, dobře.) kostýmů a chodit po celý Praze, dokud nám nebude moc zima,

pokus no.1

       a namísto toho půjdeme ve dvou. Hehe. No co, tak aspoň nepůjdu sama, to by... no, to by bylo divný.

       Když už jsem si ty barvy konečně koupila, musela jsem je hned ten den vyzkoušet. Nechala jsem se trochu unýst a popatlala si obličej nejrůznějšími odstíny červený, zelený, černý a bílý. No není tohle cool? Děkuju. Prosím.

      Ano, moc mě to bavilo. Dělat ze sebe mrtvolu. Ach, chtěla bych ze všech lidí na světě udělat mrtvoly. Přeberte si to, jak chcete.

. . .

       Je to vlastně docela groteskní. Jsem přesvědčená, že moje prapodivná podstata je rozpolcená na minimálně čtyři osobnosti - magory. A lidi, kteří by mě měli znát ze všech nejlíp (i když to v mym případě a za danejch okolností stejně není kdovíjak reálný), z toho znají vždycky jen jednu jedinou.
       Ani nevím, co je na tom groteskního, spíš je to ironie. Ne? Ale nemůžu za to, opravdu, je mi to líto.
       Nebo ne, není.

. . . 

       Dneska jsem se zase předávkovala. Celý moje tělo pulzuje, srdce napumpovaný podivnym druhem adrenalinu, známýho taky pod pojmem láska (ať už je to cokoliv, drazí magoři), se snaží vyrvat ven z hrudi. Zavřu oči a koušu se do rtu. Tohle moje tělo nemůže snést. Kéž bych byla mrtvá naživu.
       Je to vážně všechno tak neuvěřitelně jinak zvláštní, když někoho milujete. Povídala jsem o tom Samovi. Pozorně mě vyslechl, ale mlčel. Sam pořád mlčí, ale vím, že sdílí můj strach. Ze svý všední jednotvárnosti se probouzí jen když spolu hrajeme.
      Ale o tom jindy.

       Chci jen, abys mě pevně držel, než ze mě ten rudě zbarvenej strach pomalu vyteče. Poslední dobou zapomínám všechny svoje sny. A noc je dneska tak svůdná a tak chladná. Urvěte všem andělům křídla, aby lépe zapadli do společnosti.

Věříte, mí drazí magoři, na to, že lidi mají duši?

/ / THE 1975 A TOVÁRNA NA ZÁŽITKY / /

Jak se máš, Praho? Jak se dneska cítíš?

Nejdražší magoři,
       Dnešní den začal dokonale a skončil nadpozemsky. Vstávala jsem, jako teď každej den, za tmy. Přesto se každý ráno koukám ven z okna, možná a možná ne proto, že mě fascinuje neprostupná tma a ranní mlha. Dneska jsem ale z okna spatřila tisíce hvězd. Tak dlouho jsem neviděla noční oblohu posetou hvězdami. A všechny se usmívaly.
       Vykročila jsem bosou nohou na ledový dlaždice balkonu. Stála jsem tam ve svém lehkém modrobílém pyžamu s krajkovým lemem, nehybně se opírajíc o kovové zábradlí. S výrazem dítěte, kterýmu někdo zrovna koupil lízátko, jsem sledovala hvězdy. Nohy mě studily a kousavý chlad mi pulzoval celým tělem a ochromoval konečky prstů.
       Ale to nevadilo, protože jsem tak věděla, že jsem pořád naživu.

       Celej den - ráno, poledne i odpoledne - mi splývaj v jednu hodně velkou a hodně rozplizlou změť barev. Vlastně si z toho dne vybavuju jen to, že mi napsal Muj magor, pak ještě, že sem byla u babičky a dostala sem fakt moc dobrý sušenky. Celej den tak nějak líně převalil, jako se líně převaluje můj střelenej hafling Merlin, a potom už byl večer.
       A já vyrazila s mojí nejmagornější kamarádkou do smíchovského MeetFactory na koncert anglický indie rock kapely The 1975.

       Nebudu vás zatěžovat sáhodlouhym povídánim o čekání ve frontě, mačkání se na úplný cizince nebo o těch ostatních nezáživnejch věcech. Řeknu vám jen to, drazí magoři, že ten zážitek byl neuvěřitelnej.
       Hudba hrála přesně tak nahlas, jak by měla - nebylo slyšet vlastního slova. Předkapela byla fajn, ale teprve když se na pódiu konečně objevil Matt Healy, propukl pravej hukot. Lidi ječeli, tlaskali, natahovali ruce a všechny mobily vystřelily naráz vzhůru jako naprogramovaný.

       Já jsem se pro sebe usmívala, mlčky poslouchala, co Matty říká (mohla bych jeho silnej anglickej přízvuk poslouchat věčně) a se zavřenýma očima si plně vychutnávala jeho přítomnost. Neviděla jsem vůbec nic, jen jsem tu a tam na malý okamžik postřehla nad hlavama ječících lidí pohyb jeho černejch kudrn, když pohodil hlavou. Nepotřebovala jsem ječet ani vyvádět jako smyslů zbavená, byla jsem ve stejné místnosti s The 1975 a plně jsem si to uvědomovala a to je to, co je na koncertech nejkouzelnější.

miluju, když tohle dělá

       První, co Matty řekl, když vzal do ruky mikrofon bylo, ať světlaři zhasnou světla. "I wanna see every one of you" řekl.

       Víte, že se říká, že Matt Healy je jedinej člověk, u kterýho jeho přízvuk slyšíte i když zpívá? Lidi si dokonce stěžujou, že přes jeho přízvuk pak není rozumět, co v písničkách zpívá. Nevím, jestli je jedinej člověk, ale vím, že něco v jeho hlase mu dodává jedinečnost a taky že mi bylo v celku jedno, co v písničkách zpíval. Fascinoval mě jeho výraz, když zpíval a jak s jeho pomocí vytvořil z těch písniček něco jinýho, něco ohromujícího.
     
Někdo má prostě štěstí.

       Musím uznat, že tenhle Matt Healy z Manchesteru mi svojí neobyčejnou obyčejností učaroval. Když k nám mezi písničkama mluvil, s cigaretou nebo vínem v levé ruce, úplně bez zábran a se sebevědomou energičností, napadlo mě, jak moc bych si chtěla s tímhle kudrnatym magorem popovídat. Jak moc ráda bych s nim někdy uprostřed noci seděla na mostě nad železničnim nádražim, sledovala projíždějící vlaky a rozebírala příběhy jinejch lidí.
       Jak jsem se tak podivně vlnila za úpění elekrických kytar a úderů na bicí, který mi duněly celym tělem a pod kterýma se třásla zem, ztratila jsem se. Můj mozek úplně vypnul a jediný, co jsem byla schopná vnímat byla ta hudba. A bylo to nádherný.

     Jednou, když dohrála písnička, se Matty trochu rozpovídal. Ptal se, jestli jsme je už někdy viděli naživo. A pokud ne, tak jsme je teda museli vidět jen na fotkách nebo videích. A proč si teda neužijem to, že se teď všichni vidíme naživo a ať teď jednu písničku dáme pryč mobily. Říkal, že nemá cenu točit videa. "You're not gonna fuckin' watch that."

       A tak to všichni udělali. Týpci začali hrát něco pomalejšího a my všichni jsme zvedli ruce a nechali se unášet melodií. Postupně začali lidi vytahoval z kapes zapalovače a mávali s nima nad hlavama sem a tam podle rytmu hudby. S kamarádkou jsme je taky vytáhly a za chvíli se celá místnost rozsvítila desítkama malinkejch mihotajících se plamínků. Ten pohled na to a vědomí, že jste toho součástí mě naplňoval nepopsatelně hřejivým pocitem. Zavřela jsem oči a snažila se vstřebat toho pocitu co nejvíc, jako bych si ho mohla zásobovat někde v mysli a vytáhnout ho, když pak bude třeba.

       Když koncert skončil, pršelo. Prý jsem tančila úplně jako kdybych si něco šlehla - já vím, děkuji, proto se tomu říká zhulený tance. S pocitem euforie, vyřvanym hlasem a doznívající hudbou v našich uších jsme kráčely deštěm, dvě postavy v černym, věčně ztracený ve vlastní mysli, a všechno, 

úplně všecičko, 

                       bylo na chvíli dokonalý.

/ / C h o c o l a t e / /

DRAZÍ MAGOŘI, KULTURNÍ VLOŽKA

S magorama jsme vyrazily ven a nafotily pár docela pěknejch fotek. S Mym magorem jsme pak byli na českym DesignBloku a včera jsme viděli spoustu světýlek na Signal Festu. Praha je večer kouzelná.

pokus o a'la Abbey Road fotku. ale koukejte na ty stromy.

Ahoj magoři,
       Moje kamarádka měla narozeniny, tak jsme se sešly a udělaly super cool párty (žádnou jinou ani neumíme, hehe). Vyrazily jsme se projít po Bohnicích, navštívily areál psychiatrický nemocnice, kterej je teď na podzim působivě, možná až tajemně půvabný (ach, jak miluju podzimní barvy stromů) a cestou vyfotily několik desítek fotek. Pár z nich vám, drazí magoři, ukážu, protože věřím, že oceníte tu příjemně chladivou podzimní náladu, která z nich přímo sálá. Víte, co myslím?
       Doufám, že jo.

       Tak si teď, magoři, uvařte nějakej pořádně voňavej skořicovo-jablečnej čaj, přilepšete si ho dávkou medu, pohodlně se usaďte/ulehněte a teprve potom
čtěte dál.

my.

. . .

Grand Hotel Evropa:
popsané stěny, dřevo a květiny

       V neděli 12. října jsme s Mym magorem viděli úžasný věci na DesignBloku.
       Nejdřív jsme byli na Václaváku v Grand Hotelu Evropa. Musím se ale přiznat, že jsem byla skoro víc fascinovaná historickou krásou toho hotelu a jeho pokojů, než samotným uměleckým designem, který jsem v nich měla možnost zhlédnout.
       Promiňte, vážené dámy a pánové z DesignBloku, ráda bych obdivovala vaše umění, ale představte si, kolik příběhů by tyhle hotelové zdi mohly vyprávět!
       I přes tuhle mou podivnou fascinaci zapomenutými příběhy jsem se snažila soustředit i na samotné expozice, protože některé opravdu stály za to. Docela se mi to dařilo, myslím.
       Jedna věc mi utkvěla v paměti. V každém poschodí byly na konci chodby tři schody a pak zazděný portál dveří. Ty schody vedly přímo do zdi.

škola Mikulandská:
na stěnách nástroje, u zdi hromady prken. zabavte se, děti

       Později jsme zamířili na další místo a to do školy Mikulandská na Národní třídě. Tahle budova byla o dost rozlehlejší. Už mi ani nedělalo problém soustředit se na samotnou výstavu, protože právě tady byly situovány všechny expozice, které se týkají hlavního tématu letošního DesignBloku - dětství a hry. Zkusili jsme si spoustu interaktivních her, dokonce jsem si zatloukla svoje prkno do takový obrovský hromady prken, to mě moc bavilo, hehe.

       Pokud jste letos DesignBlok nestihli, určitě doporučuju nenechat si ho ujít příští rok, dobře?

. . .

       Včera, 18.10. jsme se šli projít po Praze, protože až do dnešního večera probíhá v centru Signal Festival. Celá akce propuká každý večer v sedm a instalací je po Praze celkem 21. My jsme jich viděli celkem 6, pak už jsme byli úplně utahaní. Všechny 4 videomappingy jsou ohromující - projekce 04 na Michnově paláci je ve 3D, takže si klidně s sebou vemte 3D brýle, pokud za ně nechcete platit 40 korun, hehe C: Úžasná je taky projekce 01, Evoluce, na Náměstí Míru.
       Někdy bych chtěla tuhle hru světel vidět, když bych byla zhulená, to by bylo fakt něco.

       Praha je v noci vážně okouzlující. Teda, až na ty lidi. Představovali jste si někdy, jak strašně zajímavý by bylo, kdyby najednou všichni lidi zmizeli?

Magoři, dneska večer máte poslední možnost! Nechte všeho a padejte, dobře? Stojí to za to.

A navíc

je to zdarma.

klikni na "Read more", jestli chceš vidět další fotky z cool expozic

↓↓↓

PŘIPRAVTE SE, HALLOWEEN JE TU

Halloween je až příliš senzační svátek na to, aby nebyl řádně oslaven. Nebo je možná až příliš senzační na to, aby ho slavili lidé tady v Česku. Já, protože jsem bytost odmítavá, odmítám neužít si noc plnou hororů, kostýmů, tmy a falešné krve. Děkuji. Prosím.

Drazí smíření magoři a vy ostatní, co se za magory ještě nepovažujete,

      

      Nevím, jak dalece morbidní, fobofilní, potrhlí či američtí musíte být na to, abyste si správně užili předvečer Všech svatých. A nevím jak vás, ale mě vždycky tyhle věci fascinovaly. Nadpřirozeno, tajemno, strach. Jako správnýho magora mě jakási forma strachu doprovází ve všem, co dělám, jsem s ním tedy dobře obeznámena a smířena a možná že právě to je jeden z důvodů, proč mi tenhle tajemný svátek tolik učaroval. 

      Myslím si, že tajemství dobrýho požitku z Halloweenu je nehledět na komerci, kterou z toho Amerika udělala. Zkuste si ho užít podle sebe (a nejlíp se spoustou kamarádů-magorů). Bez dogmat a tabu. 

       Ani si neumíte představit, jak úžasně zábavný je plánovat si perfektní Halloween.

Kde se vlastně vzala tahle divná duchařská tradice? 

       Koneckonců, tenhle podivný pohanský svátek v Americe vůbec nevznikl, víte to? Pojďme si v rychlosti říct, kde a proč se tenhle svátek vlastně vzal. Ano, pak už půjdeme na tipy a nápady, ok?

       Pohanští Irové (mluvíme tu o min. 13. století, dobře) se báli, že o noci Všech svatých vstávají umrlci z hrobů a duše jejich zemřelých blízkých mohou celou noc chodit po zemi společně s živými. Aby tyto dá se říct zombíky odehnali, vyřezávali do řep nebo brambor (ještě ne do dýní, na ty přijde řada až o léta později) děsivé karikatury obličejů a společně se zapálenou svíčkou je pokládali na okenní římsy. Taky se převlékali do kostýmů a dávali za dveře sladkosti.

      Tahle tradice se potom hodně rozvinula, když Irové, jak víme, imigrovali do Ameriky. Právě tam našli dosud neznámé dýně, které se na vyřezávání hodily mnohem líp, a Halloween se v Americe rozjel ve velkém.

       Tak, to by, myslím, stačilo. Pojďme už nemluvit o nezáživnejch faktech, ano?

Tipy & nápady, co dělat o Halloweenu

       Já a moji magoři děláme haloweenskou párty každej rok. Letos jsem se tak těšila, že jsem si program a všechny detaily týhle celoročně očekávaný super cool párty sepsala už v srpnu. Jo, přesně tak,
    v srpnu.

Tak se na to podívejme.

1.   KOSTÝMY
      - Jasně, tohle prostě nesmí chybět. čím strašidelnější a krvavější, tím lepší. Nechte své fantazii volný průběh. Já například minulý rok šla za "černou vdovu", kamarádky šly za mrtvou nevěstu a to děsivý dvojče z filmu "Osvícení".
   
   

   

   bohužel, lepší fotku jsem nesehnala. zleva (jako zleva zleva) dvojče,
   nevěsta, "Bonnie", černá vdova.
   - Halloween 2013 -

   
   

   

   - moje náčtry alternativ na letošní halloween -
   zleva "vražedkyně", mrtvá indiánka, basic mrtvá holčička, "muž z ovoce a zeleniny"
   (inspirováno panem Arcimboldem)

2. SPRÁVNÁ ATMOSFÉRA
      - svíčky ve sklenicích náhodně rozmístěny po celé zahradě i domě (přítmí)
      - spousta, spousta dýní (nejlíp i pár čerstvých na společný vyřezávání)
      - duchové z prostěradel, zespoda nasvícení
      - Dobrá a vhodná background hudba
   
   https://www.youtube.com/watch?v=qMfoRqbS-Kods 

   

   pizzové mumie C:

   
   https://www.youtube.com/watch?v=h_zYmKxPRpg
   
   
3. TÉMATICKÉ JÍDLO
      - ani nevíte, jaká sranda je vyhrávat si s těmahle blbůstkama
      - Slané kosti: http://family.disney.com/recipes/salty-bones
      - Mumie hotdogy: http://www.pillsbury.com/recipes/deep-fried-crescent-mummy-dogs/882c0fca-a201-45ae-a6db-f6af95b1273b
      - Pizzové mumie: http://curryandcomfort.yummly.com/2012/10/yummy-mummy-pizzas.html
      - Jablečné "čelisti": http://ohsheglows.com/2012/10/15/3-ingredient-halloween-apple-bites/
      - Čokoládový puding + drcené čokoládové sušenky + haribo žížalky = delikátní „hlína“
      - Želé červi: http://data2.whicdn.com/images/141823385/large.jpg
   
   

   

   zdravá varianta

   

   jedlá hlína!

   

   co takhle sušenky z Alenky?

   
   
4. HORORY   - Shutter, The Exorcist, Trick O‘Treat, The Others
   - pozn.: zrovna tyhle jsem vybrala, protože jsme s magorama už hodně dobrých hororů viděly. pokud nejste v hororech tak zběhlí, doporučuju The Conjuring, Sinister nebo The Sixth Sense, skvělý horory
   - pozn. 2: k hororům se skvěle hodí pizza
5. PROCHÁZKA PO MĚSTĚ (v kostýmech, samozřejmě)
      - Dodejte si kuráž, seberte partu a vyrazte v děsivých převlecích někam mezi lidi. Nafoťte co nejvíc cool fotek!
   
   
   
   
6. DALŠÍ 
   
      - schovka v noci
      - šklebící se balonky (namalované obličeje)
      - vyprávění hororů ve tmě za světla svíčky
      - papírové tašky (aby se daly pomalovat) s pár mňamkama na domů pro hosty
      - provazová světélka zavěšena ve stromech

Tak to byl souhrn, co budeme asi tak o Halloweenu dělat my. Kdybyste pořád ještě váhali, jak co zorganizovat, další super typy najdete tady. C:

Pokud si opravdu dáte tu práci, vyrobíte kostým, zorganizujete sraz a vyrazíte ven, PROSÍM,

dejte mi do komentáře odkazy na fotky z vašeho slavení! Moc ráda si je projedu, hehe C:

Taky mi můžete napsat, jakej kostým se vám zdá nejzajímavější, to by mi docela pomohlo.

Neváhejte se na cokoliv zeptat. Ráda vám přiblížím nějaký kostým něbo recept C:

Tak. 

Teď už nezbývá než popřát...

PODZIMNÍ ÚVAHA O PODIVNOSTECH MÉHO JÁ

Miluju ranní mlhu, když se v ní domky mojí malebný vesničky utápí. Když vyjdu ven, z horkýho čaje v mých rukou stoupá pára a tu a tam mě omamuje sotva postřehnutelná, ale přesto výrazná vůně čerstvý trávy.

Ahoj magoři,
       Začala jsem číst Malého prince. Strašně se mi to líbí, je tam tolik metafor! A můj seznam rozečtených knih se tak rozšířil na krásné čtyři.
       Měla bych asi začít dělat "čtenářák". Je to vlastně podrobnej rozbor knihy, prý už na maturitu - jinýma slovama esej o  všemožných "co by, kdyby". Neuvěřitelně mě to štve. Nesnesu, když mi někdo kecá do toho, co mám číst. A ještě víc nesnesu, když pak ani nemám čas číst to, co opravdu číst chci.

       Dopsala jsem úvahu do občanky na to nejhorší možný téma, co může asociální nepochopenej/nepochopitelnej magor dostat. "Co si o sobě myslím já a co si o mně myslí ostatní."
Uf. To bylo něco. Snůška inteligentně znějících vět dopodrobna rozebírajících čirou podstatu mého já, které o mně neříkají vlastně vůbec nic (ach, jak typické).

But I won't follow you

Into the rabbit hole

I said I would

But then I saw

The ship of woes

They didn't want me to 

. . .

Nuže dobrá tedy. Kdoví, třeba se vám to někdy bude taky hodit. Děkuji. Není zač.

"K tomu, abych mohla co nejpřesněji analyzovat, co si o sobě vlastně myslím, nejprve musím pochopit, kdo jsem já. A k pochopení mně samotné si musím uvědomit, že mou povahu netvoří pouze jedna složka. Četla jsem, že naše „já“ má podle psychologů dokonce čtyři podoby. První je takzvané „skutečné já“. To je náš názor na sebe samé jako celek, tedy jak vnímáme sami sebe v co nejobsáhlejším smyslu slova. Další je „vnímané já“, tedy naše já v daném okamžiku a za daných okolností, zahrnující naše současné pocity. Třetí složka je „ideální já“, obraz perfektní a ve stejné míře nereálné osobnosti, které bychom chtěli dosáhnout. A konečně pak „prezentované já“ s vlastnostmi, které ukazujeme okolí a to, jak chceme, aby nás okolí vnímalo.

Mé „skutečné já“ je zároveň těžké a lehké popsat. Během svého krátkého života jsem prošla pozoruhodným počtem vcelku zásadních uvědomění a změn pohledu na určité věci, takže jsem se ve své vrtkavé hlavičce už dávno přestala orientovat. Patří sem jistě všechny mé vlastnosti a rysy utvářející pak názor na svět i sebe samou, moje zlozvyky a podivnosti a především moje hodnocení všeho výše uvedeného. 

Je tu má výbušnost, kterou se snažím korigovat, můj perfekcionismus, tvrdohlavost, vztah k umění a hudbě, která pro mě znamená víc, než si připouštím, otevřenost, díky které už jsem se nejednou spálila, má láska o obdiv ke koním, mé paradoxní pohrdání lidmi a lidskou rasou vůbec, zarytá odmítavost, spontánnost, možná až příliš často užívaný sarkasmus, docela rozvinutá empatie a ochota pomoct, racionálnost, typický pesimismus, neschopnost čelit problémům, můj chorobný strach z neznámého a ze zklamání druhých a mé chronické výkyvy nálad, které jsem se stále nenaučila ovládat.

„Vnímané já“ se samozřejmě často mění. V tuhle konkrétní chvíli se vnímám jako lehce unavené vytížené dítě, které se na úkor svého duševního pokoje a fyzického zdraví snaží zklamat co nejméně lidí a možná mělo také jít dneska spát o trochu dřív.

Mé „ideální já“ je stejně stálé a nedosažitelné, jako vždy bylo. Vím, že nikdy nebudu ideální a ani nad tím moc nepřemýšlím.Věřím, že ti správní lidé mě vezmou mezi sebe i přes mou vyčnívající nedokonalost.

Tím se dostáváme ke čtvrté a poslední složce mé osobnosti. K „já“, které prezentuji veřejnosti a přátelům. Mezi lidmi jsem většinou živá a veselá. Samozřejmě se někdy projeví mé výše zmíněné změny nálad, které se však snažím především mezi lidmi potlačit či případně skrývat. Zpravidla nechci, aby mě lidi měli za slabou nebo mě snad i litovali, a tak v sobě většinou dusím jakékoliv emoce, které by mohly nějak zneklidnit či obtěžovat lidi, které mám ráda. 

To se mi ale někdy vymyká z rukou."

Mirrors on the ceiling,
The pink champagne on ice, and she said,
"We are all just prisoners here of our own device."
And in the master's chambers
They gathered for the feast,
They stab it with their steely knives,
but they can't kill the beast.

Last thing I remember,
I was running for the door
I had to find the passage
back to the place I was before.
"Relax," said the night man
"We are programed to receive,
You can check out any time you like,
but you can never leave."

- Eagles, Hotel California

MODRÁ SLOVA NA BÍLÉM POZADÍ

Budeš Měsícem na mé hvězdné obloze? Ukážeš mi způsob, jak to všechno napravit? A když budu omdlívat, budeš mě pevně držet? Budeš Měsícem na mé hvězdné obloze?

     Drazí magoři,
večery jsou nejhorší. Večer to na mě všechno padá, všechny starosti se ozvou tisíckrát hlasitějš, moře zadržovanýho čehosi se konečně vyvalí ven, a vůbec, projevuje se to různě.
       Někdy, když je bolest nejsnesitelnější, se to dá zahnat s kytarou. Teda spíš s jejím zvukem. Za libozvučnýho sténání znásilňovaných strun ze mě tak nějak vyprchává i smutek (nebo co mi to vlastně svírá hrdlo). Vnímám jen hudbu, autentickou vůni dřeva a mé strasti se bez povšimnutí rozplynou.

       Jenže když se

toho za den sejde tak nějak moc, je to horší. Jako první se většinou dostaví nová dávka zarytého a mírně pokryteckého nihilismu. Pak začnu přemýšlet. Vrací se strach.
       První automatická reakce organismu na strach je křik. Jenže nemůžu jen tak začít křičet, uprostřed dne, věty. A tak aspoň pevně zavírám oči. Ale to většinou nepomáhá. Ten potlačovanej křik se mi zasekne v hrdle a tlačí na něj, doslova mě dusí. Ze všeho toho přemýšlení a omílání mi zvlhnou tváře slzama.
       A strach se stupňuje. Další přirozenou reakcí je útěk. Jenže není kam utéct.
       A tak se stane, že vždycky dojdu k tý třetí přirozený reakci. Rozptýlení. Něco, cokoliv, co vám pomůže na ten strach zapomenout a přestat ho plně vnímat, alespoň na chvíli. A já vim až příliš dobře, čeho (ne)jsem schopná.

. . .

Máš něco na srdci? Proč to neřekneš nahlas, místo žití ve svý hlavě? Je to pořád stejný. Proč radši nevyndáš svoje srdce, místo žití ve svý hlavě?

Dnes jsme tu jen ty a já. Proč nezjistíš, jak funguje moje srdce?

. . .

       Seděla jsem na zemi, ruce zabořený ve vlasech, oči otevřený dokořán. Musela jsem vypadat vcelku šíleně. Hehe.
       U nohou se mi něco blýskalo. Ani nevím, jak se to mohlo blýskat, protože celej muj pokoj plaval v uklidňující a správně hořce neprostupný tmě. Otřela jsem si oči hřbetem ruky a zvedla to. "A je to tady zas," pomyslela jsem si a ušklíbla se pro sebe. Jak zoufale komické.
       Naprázdno jsem polka a uchopila tu malou zpropadenou věc, čerpající z mých chronických depresí, mezi palcem a ukazováčkem. Nádech. Zavřu oči. Výdech. Za chvíli to přejde-
     
V tu chvíli máma zezdola zavolá mé jméno. S trhnutím to upustim na zem. Odpovídám a záhy odcházím dolů na večeři.
       Můj pokušitel se stále vesele blyští na chladný zemi, pitvoří se, směje se mi. Vím to. Taky se sama sobě směju.

. . .

barvy

       Dneska jsem po cestě domů od koní viděla jeden z nejkrásnějších západů slunce. Obloha byla podivně šedá, a právě v místě, kde zapadalo slunce, se protrhávala a vytvářela  nádherný pestrobarevné obrazce. Oranžovo-růžový červánky splývaly s jemně modrou barvou zhasínající oblohy. Tisíce odstínů oranžové mírně zanikaly vedle záře obrovského rudého slunce těsně nad obzorem. Bylo to nádherný.
      Snažila jsem se to zachytit na fotce. (Ne)povedlo se to. Ale vlastně z toho vyšla zajímavá fotka. Posuďte sami.

A můj smutek není ani krásný,

                                          ani poetický.

SRDEČNĚ PŘIJAT, KAŽDÝM ODMÍTÁN

Nevyznám se sama v sobě. Nevím, co chci nebo co vlastně očekávám. Už přestávám počítat všechny ty dlouhé noci, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Prej je to normální. 

Ahoj magoři,
Poslední dny se cítim jako kdyby mě někdo vyrval z kořenů a zahodil někam úplně do neznáma. Cítim takovej divnej tlak na hrudi. Víte, takovej ten, co řiká, že se něco děje. Je pořád těžší a těžší být ve škole veselá.
Ale dobrá, myslim, že mi to lidi zatim věří. Vlastně si úplně objektivně myslim, že jsem v tomhle fakt dobrá.
Hehe. Zarytě vyznávám pravdu a sama tolika lidem lžu. Paradox.
Prej je to normální.

Četli jsme si ve škole takovou krásnou báseň od Francoise Villona. Jmenuje se to Balada a, no, tak nějak mě to úplně vystihuje. Nebo, nebo možná ne. Ale ten text mě... zaujal. Nechte mě, prosím, zarecitovat první sloku.

Já u pramene jsem a žízní hynu,

horký jak oheň, zuby drkotám,

dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,

ač blízko krbu, zimnici přec mám,

nahý jak červ, oděn jak prelát sám,

směji se v pláči, doufám v zoufání,

mně lékem je, co jiné poraní,

mně při zábavě oddech není přán,

já sílu mám a žádný prospěch z ní,

srdečně přijat, každým odmítán.

. . .  

můj První podzimní list

Dneska mi moc pomohla moje moc fajn kamarádka. Řekla mi pár věcí a pomohla mi si trochu udělat pořádek v hlavě. No.
Aspoň na moje poměry.
Miluju tě tak moc, až je mi z toho špatně. Vymlať to (mě) ze mě. Vymlať. (- Nirvana, Aneurysm)

Nedokážu přemýšlet, což je vlastně strašně zajímavý, protože můj "normální stav" spočívá v neustálym přemýšlení a omílání těch nejmenších detailů. Jenže teď cítim chronickej strach, a nevím vlastně z čeho, a to mě děsí o to víc.

Chci být zase dítě.

Doufám, drazí magoři, že se z vás nikdy v životě/na světe nestanou takoví magoři, jako jsem já.

. . . 

Tak ty myslíš,
že umíš rozeznat nebe od pekla?

       (- Pink Floyd, Wish You Were Here)

Víte, že Robert Plant, zpěvák Led Zeppelin, měl tak silnej hlas, že při nahrávání přeřval všechny nástroje? Museli mu postavit speciální kabinu, kam ho zavřeli, když zpíval, aby se nástroje během nahrávání navzájem slyšely. Zajímavý, co? Hehe. Jen mě to tak napadlo.

. . .

Moje mysl je jedna velká hromada sraček. A já se v nich plácám. Pořád dokola. A když mám pocit, že už jsem se z nich konečně vyhrabala, vždycky se najde někdo, kdo mě zkopne zpátky. Mám strach, že když něco řeknu, přijdu o Něj. A každej den sama sebe přesvědčuju, že na něj vlastně nemusim myslet. A trávim tim hodiny. A pak mi dojde, že všechny ty hodiny, kdy sem se ustavičně snažila na něj nemyslet, jsem na něj vlastně myslela. A jsem zase na začátku. Pamatuješ si ještě, drahý čtenáři, kým jsi byl, než ti svět řekl, kým máš být?

A proč bych na něj vlastně neměla myslet, proč mám to nutkání to v sobě dusit? Co se to se mnou děje, přestávám dávat smysl. Sama sobě. Musím přestat přemýšlet, motá se mi z toho hlava.

Dneska jsem zase omdlela.

A každej den si říkám, že do toho zase spadnu. Ale držím se. Ještě pořád jsem v pohodě.

A navíc,

prej je to normální.