MODRÁ SLOVA NA BÍLÉM POZADÍ

Budeš Měsícem na mé hvězdné obloze? Ukážeš mi způsob, jak to všechno napravit? A když budu omdlívat, budeš mě pevně držet? Budeš Měsícem na mé hvězdné obloze?

     Drazí magoři,
večery jsou nejhorší. Večer to na mě všechno padá, všechny starosti se ozvou tisíckrát hlasitějš, moře zadržovanýho čehosi se konečně vyvalí ven, a vůbec, projevuje se to různě.
       Někdy, když je bolest nejsnesitelnější, se to dá zahnat s kytarou. Teda spíš s jejím zvukem. Za libozvučnýho sténání znásilňovaných strun ze mě tak nějak vyprchává i smutek (nebo co mi to vlastně svírá hrdlo). Vnímám jen hudbu, autentickou vůni dřeva a mé strasti se bez povšimnutí rozplynou.

       Jenže když se

toho za den sejde tak nějak moc, je to horší. Jako první se většinou dostaví nová dávka zarytého a mírně pokryteckého nihilismu. Pak začnu přemýšlet. Vrací se strach.
       První automatická reakce organismu na strach je křik. Jenže nemůžu jen tak začít křičet, uprostřed dne, věty. A tak aspoň pevně zavírám oči. Ale to většinou nepomáhá. Ten potlačovanej křik se mi zasekne v hrdle a tlačí na něj, doslova mě dusí. Ze všeho toho přemýšlení a omílání mi zvlhnou tváře slzama.
       A strach se stupňuje. Další přirozenou reakcí je útěk. Jenže není kam utéct.
       A tak se stane, že vždycky dojdu k tý třetí přirozený reakci. Rozptýlení. Něco, cokoliv, co vám pomůže na ten strach zapomenout a přestat ho plně vnímat, alespoň na chvíli. A já vim až příliš dobře, čeho (ne)jsem schopná.

. . .

Máš něco na srdci? Proč to neřekneš nahlas, místo žití ve svý hlavě? Je to pořád stejný. Proč radši nevyndáš svoje srdce, místo žití ve svý hlavě?

Dnes jsme tu jen ty a já. Proč nezjistíš, jak funguje moje srdce?

. . .

       Seděla jsem na zemi, ruce zabořený ve vlasech, oči otevřený dokořán. Musela jsem vypadat vcelku šíleně. Hehe.
       U nohou se mi něco blýskalo. Ani nevím, jak se to mohlo blýskat, protože celej muj pokoj plaval v uklidňující a správně hořce neprostupný tmě. Otřela jsem si oči hřbetem ruky a zvedla to. "A je to tady zas," pomyslela jsem si a ušklíbla se pro sebe. Jak zoufale komické.
       Naprázdno jsem polka a uchopila tu malou zpropadenou věc, čerpající z mých chronických depresí, mezi palcem a ukazováčkem. Nádech. Zavřu oči. Výdech. Za chvíli to přejde-
     
V tu chvíli máma zezdola zavolá mé jméno. S trhnutím to upustim na zem. Odpovídám a záhy odcházím dolů na večeři.
       Můj pokušitel se stále vesele blyští na chladný zemi, pitvoří se, směje se mi. Vím to. Taky se sama sobě směju.

. . .

barvy

       Dneska jsem po cestě domů od koní viděla jeden z nejkrásnějších západů slunce. Obloha byla podivně šedá, a právě v místě, kde zapadalo slunce, se protrhávala a vytvářela  nádherný pestrobarevné obrazce. Oranžovo-růžový červánky splývaly s jemně modrou barvou zhasínající oblohy. Tisíce odstínů oranžové mírně zanikaly vedle záře obrovského rudého slunce těsně nad obzorem. Bylo to nádherný.
      Snažila jsem se to zachytit na fotce. (Ne)povedlo se to. Ale vlastně z toho vyšla zajímavá fotka. Posuďte sami.

A můj smutek není ani krásný,

                                          ani poetický.