SRDEČNĚ PŘIJAT, KAŽDÝM ODMÍTÁN

Nevyznám se sama v sobě. Nevím, co chci nebo co vlastně očekávám. Už přestávám počítat všechny ty dlouhé noci, kdy jsem se probudila a nemohla usnout. Prej je to normální. 

Ahoj magoři,
Poslední dny se cítim jako kdyby mě někdo vyrval z kořenů a zahodil někam úplně do neznáma. Cítim takovej divnej tlak na hrudi. Víte, takovej ten, co řiká, že se něco děje. Je pořád těžší a těžší být ve škole veselá.
Ale dobrá, myslim, že mi to lidi zatim věří. Vlastně si úplně objektivně myslim, že jsem v tomhle fakt dobrá.
Hehe. Zarytě vyznávám pravdu a sama tolika lidem lžu. Paradox.
Prej je to normální.

Četli jsme si ve škole takovou krásnou báseň od Francoise Villona. Jmenuje se to Balada a, no, tak nějak mě to úplně vystihuje. Nebo, nebo možná ne. Ale ten text mě... zaujal. Nechte mě, prosím, zarecitovat první sloku.

Já u pramene jsem a žízní hynu,

horký jak oheň, zuby drkotám,

dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,

ač blízko krbu, zimnici přec mám,

nahý jak červ, oděn jak prelát sám,

směji se v pláči, doufám v zoufání,

mně lékem je, co jiné poraní,

mně při zábavě oddech není přán,

já sílu mám a žádný prospěch z ní,

srdečně přijat, každým odmítán.

. . .  

můj První podzimní list

Dneska mi moc pomohla moje moc fajn kamarádka. Řekla mi pár věcí a pomohla mi si trochu udělat pořádek v hlavě. No.
Aspoň na moje poměry.
Miluju tě tak moc, až je mi z toho špatně. Vymlať to (mě) ze mě. Vymlať. (- Nirvana, Aneurysm)

Nedokážu přemýšlet, což je vlastně strašně zajímavý, protože můj "normální stav" spočívá v neustálym přemýšlení a omílání těch nejmenších detailů. Jenže teď cítim chronickej strach, a nevím vlastně z čeho, a to mě děsí o to víc.

Chci být zase dítě.

Doufám, drazí magoři, že se z vás nikdy v životě/na světe nestanou takoví magoři, jako jsem já.

. . . 

Tak ty myslíš,
že umíš rozeznat nebe od pekla?

       (- Pink Floyd, Wish You Were Here)

Víte, že Robert Plant, zpěvák Led Zeppelin, měl tak silnej hlas, že při nahrávání přeřval všechny nástroje? Museli mu postavit speciální kabinu, kam ho zavřeli, když zpíval, aby se nástroje během nahrávání navzájem slyšely. Zajímavý, co? Hehe. Jen mě to tak napadlo.

. . .

Moje mysl je jedna velká hromada sraček. A já se v nich plácám. Pořád dokola. A když mám pocit, že už jsem se z nich konečně vyhrabala, vždycky se najde někdo, kdo mě zkopne zpátky. Mám strach, že když něco řeknu, přijdu o Něj. A každej den sama sebe přesvědčuju, že na něj vlastně nemusim myslet. A trávim tim hodiny. A pak mi dojde, že všechny ty hodiny, kdy sem se ustavičně snažila na něj nemyslet, jsem na něj vlastně myslela. A jsem zase na začátku. Pamatuješ si ještě, drahý čtenáři, kým jsi byl, než ti svět řekl, kým máš být?

A proč bych na něj vlastně neměla myslet, proč mám to nutkání to v sobě dusit? Co se to se mnou děje, přestávám dávat smysl. Sama sobě. Musím přestat přemýšlet, motá se mi z toho hlava.

Dneska jsem zase omdlela.

A každej den si říkám, že do toho zase spadnu. Ale držím se. Ještě pořád jsem v pohodě.

A navíc,

prej je to normální.