/ / THE 1975 A TOVÁRNA NA ZÁŽITKY / /

Jak se máš, Praho? Jak se dneska cítíš?

Nejdražší magoři,
       Dnešní den začal dokonale a skončil nadpozemsky. Vstávala jsem, jako teď každej den, za tmy. Přesto se každý ráno koukám ven z okna, možná a možná ne proto, že mě fascinuje neprostupná tma a ranní mlha. Dneska jsem ale z okna spatřila tisíce hvězd. Tak dlouho jsem neviděla noční oblohu posetou hvězdami. A všechny se usmívaly.
       Vykročila jsem bosou nohou na ledový dlaždice balkonu. Stála jsem tam ve svém lehkém modrobílém pyžamu s krajkovým lemem, nehybně se opírajíc o kovové zábradlí. S výrazem dítěte, kterýmu někdo zrovna koupil lízátko, jsem sledovala hvězdy. Nohy mě studily a kousavý chlad mi pulzoval celým tělem a ochromoval konečky prstů.
       Ale to nevadilo, protože jsem tak věděla, že jsem pořád naživu.

       Celej den - ráno, poledne i odpoledne - mi splývaj v jednu hodně velkou a hodně rozplizlou změť barev. Vlastně si z toho dne vybavuju jen to, že mi napsal Muj magor, pak ještě, že sem byla u babičky a dostala sem fakt moc dobrý sušenky. Celej den tak nějak líně převalil, jako se líně převaluje můj střelenej hafling Merlin, a potom už byl večer.
       A já vyrazila s mojí nejmagornější kamarádkou do smíchovského MeetFactory na koncert anglický indie rock kapely The 1975.

       Nebudu vás zatěžovat sáhodlouhym povídánim o čekání ve frontě, mačkání se na úplný cizince nebo o těch ostatních nezáživnejch věcech. Řeknu vám jen to, drazí magoři, že ten zážitek byl neuvěřitelnej.
       Hudba hrála přesně tak nahlas, jak by měla - nebylo slyšet vlastního slova. Předkapela byla fajn, ale teprve když se na pódiu konečně objevil Matt Healy, propukl pravej hukot. Lidi ječeli, tlaskali, natahovali ruce a všechny mobily vystřelily naráz vzhůru jako naprogramovaný.

       Já jsem se pro sebe usmívala, mlčky poslouchala, co Matty říká (mohla bych jeho silnej anglickej přízvuk poslouchat věčně) a se zavřenýma očima si plně vychutnávala jeho přítomnost. Neviděla jsem vůbec nic, jen jsem tu a tam na malý okamžik postřehla nad hlavama ječících lidí pohyb jeho černejch kudrn, když pohodil hlavou. Nepotřebovala jsem ječet ani vyvádět jako smyslů zbavená, byla jsem ve stejné místnosti s The 1975 a plně jsem si to uvědomovala a to je to, co je na koncertech nejkouzelnější.

miluju, když tohle dělá

       První, co Matty řekl, když vzal do ruky mikrofon bylo, ať světlaři zhasnou světla. "I wanna see every one of you" řekl.

       Víte, že se říká, že Matt Healy je jedinej člověk, u kterýho jeho přízvuk slyšíte i když zpívá? Lidi si dokonce stěžujou, že přes jeho přízvuk pak není rozumět, co v písničkách zpívá. Nevím, jestli je jedinej člověk, ale vím, že něco v jeho hlase mu dodává jedinečnost a taky že mi bylo v celku jedno, co v písničkách zpíval. Fascinoval mě jeho výraz, když zpíval a jak s jeho pomocí vytvořil z těch písniček něco jinýho, něco ohromujícího.
     
Někdo má prostě štěstí.

       Musím uznat, že tenhle Matt Healy z Manchesteru mi svojí neobyčejnou obyčejností učaroval. Když k nám mezi písničkama mluvil, s cigaretou nebo vínem v levé ruce, úplně bez zábran a se sebevědomou energičností, napadlo mě, jak moc bych si chtěla s tímhle kudrnatym magorem popovídat. Jak moc ráda bych s nim někdy uprostřed noci seděla na mostě nad železničnim nádražim, sledovala projíždějící vlaky a rozebírala příběhy jinejch lidí.
       Jak jsem se tak podivně vlnila za úpění elekrických kytar a úderů na bicí, který mi duněly celym tělem a pod kterýma se třásla zem, ztratila jsem se. Můj mozek úplně vypnul a jediný, co jsem byla schopná vnímat byla ta hudba. A bylo to nádherný.

     Jednou, když dohrála písnička, se Matty trochu rozpovídal. Ptal se, jestli jsme je už někdy viděli naživo. A pokud ne, tak jsme je teda museli vidět jen na fotkách nebo videích. A proč si teda neužijem to, že se teď všichni vidíme naživo a ať teď jednu písničku dáme pryč mobily. Říkal, že nemá cenu točit videa. "You're not gonna fuckin' watch that."

       A tak to všichni udělali. Týpci začali hrát něco pomalejšího a my všichni jsme zvedli ruce a nechali se unášet melodií. Postupně začali lidi vytahoval z kapes zapalovače a mávali s nima nad hlavama sem a tam podle rytmu hudby. S kamarádkou jsme je taky vytáhly a za chvíli se celá místnost rozsvítila desítkama malinkejch mihotajících se plamínků. Ten pohled na to a vědomí, že jste toho součástí mě naplňoval nepopsatelně hřejivým pocitem. Zavřela jsem oči a snažila se vstřebat toho pocitu co nejvíc, jako bych si ho mohla zásobovat někde v mysli a vytáhnout ho, když pak bude třeba.

       Když koncert skončil, pršelo. Prý jsem tančila úplně jako kdybych si něco šlehla - já vím, děkuji, proto se tomu říká zhulený tance. S pocitem euforie, vyřvanym hlasem a doznívající hudbou v našich uších jsme kráčely deštěm, dvě postavy v černym, věčně ztracený ve vlastní mysli, a všechno, 

úplně všecičko, 

                       bylo na chvíli dokonalý.

/ / C h o c o l a t e / /