/ / SAMUEL PORFILIO STÁLE MLČÍ / /

Hvězdy září tak jako nikdy, přestože obloha zůstává stejně temně modrá, déšť pomalu ustává, sny jsou ráno dávno zapomenutý a my dva jsme satira na současný páry.

Ahoj magoři,
       Za pár dní je Halloween a já se konečně dokopala zajít do obchodu koupit si barvy na obličej. A když už jsem tam byla, koupila jsem si ještě anylinky. Protože jeden nikdy neví.
       Všechno se to vždycky pokazí, když očekáváte něco moc hezkýho. Moc hezký věci nikdy dlouho nevydrží, jenom vás připravují na něco moc špatnýho. Je to prostě jen další z těch malejch životních podrazů, chápete? To je prostě fakt.
       Na Halloween jsem chtěla vytáhnout celou partu všech mejch magorů, převlíknout se do těch nejvěrohodnějších a nejmagornějších (existuje to slovo vůbec? no, teď už jo, dobře.) kostýmů a chodit po celý Praze, dokud nám nebude moc zima,

pokus no.1

       a namísto toho půjdeme ve dvou. Hehe. No co, tak aspoň nepůjdu sama, to by... no, to by bylo divný.

       Když už jsem si ty barvy konečně koupila, musela jsem je hned ten den vyzkoušet. Nechala jsem se trochu unýst a popatlala si obličej nejrůznějšími odstíny červený, zelený, černý a bílý. No není tohle cool? Děkuju. Prosím.

      Ano, moc mě to bavilo. Dělat ze sebe mrtvolu. Ach, chtěla bych ze všech lidí na světě udělat mrtvoly. Přeberte si to, jak chcete.

. . .

       Je to vlastně docela groteskní. Jsem přesvědčená, že moje prapodivná podstata je rozpolcená na minimálně čtyři osobnosti - magory. A lidi, kteří by mě měli znát ze všech nejlíp (i když to v mym případě a za danejch okolností stejně není kdovíjak reálný), z toho znají vždycky jen jednu jedinou.
       Ani nevím, co je na tom groteskního, spíš je to ironie. Ne? Ale nemůžu za to, opravdu, je mi to líto.
       Nebo ne, není.

. . . 

       Dneska jsem se zase předávkovala. Celý moje tělo pulzuje, srdce napumpovaný podivnym druhem adrenalinu, známýho taky pod pojmem láska (ať už je to cokoliv, drazí magoři), se snaží vyrvat ven z hrudi. Zavřu oči a koušu se do rtu. Tohle moje tělo nemůže snést. Kéž bych byla mrtvá naživu.
       Je to vážně všechno tak neuvěřitelně jinak zvláštní, když někoho milujete. Povídala jsem o tom Samovi. Pozorně mě vyslechl, ale mlčel. Sam pořád mlčí, ale vím, že sdílí můj strach. Ze svý všední jednotvárnosti se probouzí jen když spolu hrajeme.
      Ale o tom jindy.

       Chci jen, abys mě pevně držel, než ze mě ten rudě zbarvenej strach pomalu vyteče. Poslední dobou zapomínám všechny svoje sny. A noc je dneska tak svůdná a tak chladná. Urvěte všem andělům křídla, aby lépe zapadli do společnosti.

Věříte, mí drazí magoři, na to, že lidi mají duši?