Poslední dobou přijímám stále niternější a jemnější impulzy, svět jako by se mi pod povrchem skládal v konečnej obrázek - a věci se prolínaj a doplňujou a začínají dávat smysl.
 |
| (: Terrence McKenna :) |
Drazí krásní, jasní, šťastní,
Zdál se mi sen.
A sny jsou prý /podle Junga /
nejdůvěrnější promluvy duše.
V tom snu jsem na kánoi sjížděla řeku nebo snad potok, ježto byla mělký (tu a tam úplně vyschlý) a prudký. Voda hnala naši kánoi vpřed a jak krajina kolem plynula, zdálo se, že je stále větší temno. Mlha zahalila oba břehy. I zvuky utichaly a najednou jsme byly v lese.
Vtom jsem na břehu spatřila obrovskýho stojícího
mědvěda - nehýbal se, ale chladně nás sledoval, když jsme proplouvaly kolem. Po chvíli jsme viděly dalšího - jak les houstl, medvědů stále přibývalo. Nakonec nás pozorovali téměř zpoza každýho stromu - všichni nehybní, soustředění, mohutní.
Pak potok
skončil - jako silnice, prostě nepokračoval. Na konečnym břehu před námi se objevila betonová stavba; jakási úzká chodba ve tvaru kvádru s okny, na konci kovový dveře. Vstoupily jsme po schodech dovnitř. Podél zdi u oken byli za přední tlapy přikováni medvědi (či snad medvědice?). Lemovali chodbu až k lesklym dveřím jako sochy (Kristové?), se svěšenou hlavou a bez známky pohybu.
Obratně jsme se protáhly až ke dveřím, vyhýbajíc se jejich tlapám, kdyby se přece jen probrali. Uchopila jsem kliku a zalomcovala s ní plná strachu a napětí, jako by cokoli za těma dveřma mělo objasnit záhadu týhle situace. Ale dveře byly zatavené, nešly otevřít. Nic kolem dál nenaznačovalo jakýkoli řešení. "
Tady nic není," konstatovala jsem nervózně a hnala ostatní zpátky k lodi. Najednou bylo jasný, že odsud musíme co nejrychleji pryč.
Nespočet medvědů stále držel pozice, když jsme vyšly z tý podivný betonový chodby. Než jsme se nalodily, všimly jsme si, že napravo od nás je násep. Za ním už les nepokračuje, nýbrž až k horizontu se táhne travnatá pláň - pasou se tam nosorožci.
Rozjely jsme kánoi proti silnýmu proudu, když se za námi jeden z nosorožců od pláně rozběhl - po dvou, jako člověk! - a přerušil tak konečně strnulost scény. Vzduch najednou zhoustl a cítila jsem, jak se masa medvědů
naráz pohla směrem k nám. "Pomůžeš nám?" vydechla jsem v panice na nosorožce, který zatím doběhl až k lodi. "Ano," odpověděl klidně a já vyvalila oči údivem. Skočil k nám do lodi, popadl pádlo a najednou jsme neuvěřitelně rychle ujížděly pryč. Za námi se ozýval nesnesitelnej řev medvědů, kteří nás zuřivě pronásledovali proti proudu potoka. Naštěstí nám nestačili a postupně se ztráceli.
"Jmenuju se Lily," řekl pak nosorožec. "Musíte si dávat pozor. Tohle jsou bohové moří," dodal. Ach, a najednou to bylo jasný! Ten potok toho byl obrazem - už jsem rozuměla těm mělčinám (místy byly dokonce
vydlážděný betonem), zkalený prudký vodě, přikovanejm medvědicím v betonový svatyni (
kam ale vedly ty dveře?). Bohové moří lidi nenávidí - ničí jim jejich domovy, zasahují do nich jako by jim patřily. Jejich kdysi nezměrná moc už je dnes jen symbolická síla medvěda, strážícího lesní potok - a stále slábnou.
Kdybychom prý zcela vymýtili všechna náboženství světa, do 6 měsíců se obnoví. Není to příznačný? Zdálo by se, že koncept Boha (či jiný entity, na pojmenování
skutečně nezáleží) z lidskejch srdcí mizí. Potlačujeme ve svých srdcích bázeň z Velkýho neznáma, divočiny, síly, co nás přesahuje. Když už se všechno zdá být na skvělý cestě věděckýho pokroku - za cílem ovládnout všechno, co nás obklopuje - vyvalí se z hloubi duše hlodavá nejistota. Někde na tý cestě naše bytí ztratilo hloubku. Mysl pohltil a ovládl strach - ať už v jakýkoli formě - ze
smrti. (
Návrat strachu od pana Jana Bílého).
Jeden můj
páteční kamarád z Kosova se zvučným jménem (měla bych prý přestat spojovat lidi se jmény) mi pověděl, že má rád
naše pátky večer, protože tehdy potkává lidi, co normálně ne. Prý jsem ho ten den uvedla do rozpaků, ježto jsem mu řekla, že je velmi chytrej. Mrzelo mě to, ale zároveň jsem se cítila krásně důležitě, protože má slova ovlivnila člověka. A on myslím taky tolik nestrádal, protože věděl, že nás jeho rozpaky sbližují. Myslím, že se teď oba těšíme na další pátek. Nevím, jestli na tom, o čem píšu, záleží, ale myslím, že ano.
Táta mi povídal, když jsme spolu popíjeli černej čaj, že má strach o nastávající mladou generaci. Nebyl to ale ten typickej negativistickej pohled, co rodiče rádi sdílí - i když svým způsobem by mohl být. Myslel to totiž tak, že se mladí nedbale a stále častěji oddávají jen věcem, co
dělají pro zábavu. Jenže zapomínáme, že jsou tu i věci, co se musí dělat, aby
tenhle svět fungoval. Určitý zodpovědnosti a důsledky, co plynou z našeho rozhodnutí upustit od života v souladu s přírodou a začít epochu nezávislýho života ve společnosti. Když tyhle nejzákladnější věci někdo nezastane, stejně za ně někdo jinej musí převzít zodpovědnost; a převezme, jinak by byl prostě řád fungování ve společnosti narušenej. Říkal taky, že on a máma se ze všech sil snaží o fungování světa kolem, že nemají ani čas dělat věci pro zábavu. Protože prostě musí. My všichni musíme. Zapomínáme na to?
Podzim už odchází a já stále čekám, kdy uvidim barevný stromy - zaspala jsem snad? Dívám se, a všechny jsou už holý. Stmívá se brzo a úsměvy řídnou. Lidi, co vypadali, že znají cestu, se náhle zdají být ztracení, a my, kdo je měli za průvodce, je shledáme sobě rovnýma. A to je zvláštní období - doba velkýho uvědomování.
"Chci teď objevovat svůj vlastní vesmír, protože nikdo jinej to udělat nemůže."
Proto dělejme dneska všechno s rozvahou a pozorně.
Ledabylá slova v nočnim šeru, co by naplnila nejeden (děravej?) džbánek. Jsi moje vášeň, nebo láska? Vyčerpáš mě, nebo ne? Žiješ pro mě, nebo pro sebe? Co vykřešu z toho plamene? 
