dopisovačka

Drahý,
nenabízim jistotu, legraci, grácii, hrozny hněvu. Chci ale být při tobě, snídat s tebou v nejdražšim hotelu v Krumlově i opékat chleba na ohni a plavat v rybníce. Funkční vztah je vztah, co si nepřivlastňuje. Dvě zrcadla proti sobě násobící tisícimi odrazy vše, co v nich zobrazíš. Obraz někdy převrácený, ale skutečný. Fotografie. Chci s tebou být i nebýt, chci tě mít svobodnýho jako vítr v mlčící poušti a při vší tvý síle Alchymisty. Nedokážu-li ti být ženou, budu ti člověkem. Zmizíš-li mi z odrazu života, nastavim zrcadlo trochu jinak. Směr už určim za chodu. Hlavně se hnout k východu či příchodu.

slabost

dnes mě to nebaví. mám nutkavej pocit, že už všechno vim a nechci to prodlužovat.

po hanebně dlouhý době se nechávám nalíčit. rudá rtěnka a výrazná řasenka, připadám si jako zvýrazněná neonovym fixem. ale jsem krásná. s kosmetičkou se samozřejmě bavím o tobě: "to se prostě stává," zjišťuju, když mi vypráví, jak se před několika lety radikálně rozhodla opustit stávajícího přítele pro někoho dalšího. ubezpečuje mě z hlediska starší ženy a vybízí mě, ať s tebou dnes večer někam určitě jdu. slíbim jí to. nezmínim se, že se teď měsíc nevídáme, protože mi to přijde hloupý a dětinský.

jsem krásná. popadne mě touha jet za tebou. chci, abys mě viděl. chci zachytit, jak se ti zalesknou oči, když mě spatříš; jak se zalesknou, než je sklopíš a usměješ se. zoufám si, jsem krásná a slabá.

a večer tě vidím. sednu si před tebe, abys nepřitahoval můj pohled. nechci se ti podívat do tváře, vím, že jsi příliš nádhernej na to, abych se mohla dál soustředit. tolikrát, když se nedíváš, se málem otočím a jdu tě políbit na čelo. tolikrát myslím na to, že tě pohladím po ruce. jsem dnes krásná, to snad vidíš, a jsem slabá, a to vidím jen já.

ale dokážu to. nedám nic znát. úsměv mě snad neprozradil.

 

zase v tvym pokoji

dnes mi snad ani úzko nebylo. možná večer, při sledování Modrý (to byla moje Kieslowski premiéra). zas jsem se ztratila do tý bubliny světa, ve kterym si jen pouštíme filmy...

na fildě jsem jako v tvym pokoji, když jsi nebyl doma. všechno tam je tvoje, dokonce i jídlo, co si objednám. není mi úzko, není to skutečný. užívám si to. je to zlatavý odlesk snu ve světský realitě.

to, že ti adresuju všechny z těhle memoárů, snad vypovídá dost - ale o čem si víc povídat?

Heľpa

Uvidíš, nejsem přece ani trochu taková, jak sis mě za ten čas nevídání domyslel. Podívej se mi do očí a pak řekni: ustojí tvoje zlovolný představy ten pohled?

Dnes.
si zpívám z plných plic kdykoli jsem... sama i mezi lidmi, zpívám česky a slovensky, lidový písně v zastaralym nářečí - ty smutný, upřímný a živoucí melodie, nářky a vzdechy nesčetných generací mladých dívek. Písně, co chytaj za srdce. Písně, co se v bolestnym očekávání zastavily v čase, stejně jako ty dívky, co si je zpívávaly. Tak si já dnes zpívám a nacházím v těch popěvcích zvláštní útěchu.
Není radno utěšovat se pláčem.

Fresky hromy blesky. Hodiny jsou česky. Zlomyslné obrázky z lásky pro pány a jiné tvory nevědění. Kdo má hejbat světem, když jsi zrovna zlomil psa o hůl. Zívání je forma milosti, usínání popravou hromadnou dopravou. Co nevidět bude za mnou tenhle týden zoufání.

Vidím tě. Jasněji než kdykoli - mlha, do který jsem tě zasadila, se všecka naráz rozpouští - a mlčky vsakuju tvuj úsměv, rozčarovaná, okouzlená.

Stínohra

Ledabylá slova v nočnim šeru, co by naplnila nejeden (děravej?) džbánek. Jsi moje vášeň, nebo láska? Vyčerpáš mě, nebo ne? Žiješ pro mě, nebo pro sebe? Co vykřešu z toho plamene? 
Děťátko z hlíny a ohně, keramická váza malovaná stylem Mínojců. Červeň sálající ze rtů i duší.
Jak... mu to sluší v kavárně za pultem, nesmělá obsluha, jistá si a přec nejistá.
Nesmíš propadat chmuře, i když je oblečená v stínovej šat splývajících vlnek, co voní domovem a starobou.
Procházka parkem, Prokopskym, jednou prospim celej den v tvý náruči vonící mládim.
Co jsem si to na sebe ušila za svěrací kazajku... vidim
bílý holý stěny na projikování stínohry z originálních pásek. (Ponrepo. Svět dvou malých snů, tvýho, mýho...) Furt je to bolavý a v oparu, napuchlý a hnisající rány. Snesl se déšť a snesl se soud - úmluva zkouška dohoda hra očistec.

Začíná to dneska. Mezičas pro sebe. Pauza mezi chlapci. Užít si čas svobody a volnomyšlenkářství, nehrnout se do závislosti zbrkleji než minule.
Odpoutávání připoutávání odpoutávání připoutávání odpoutávání připosrání za Kačku.
Jsme energie, jistěže. Obrovská, sálající z hlubin - sopka - erupce, eroze, sesuvy, zčenávání. Anebo třeba přeměna, alchymie, sublimace, z pevnýho do kapalnýho a pak plyn. Transfigurace trans lalalallala

Měsíčku

Sad veiled bride, please be happy 

Handsome groom, give her room 

Loud, loutish lover, treat her kindly 

(Though she needs you 

More than she loves you)

Ta slova mě snad rozpláčou. Málem bych zapomněla, že si je nesmím brát osobně. 

Skoro bych zanevřela na hudbu, kdyby tu nebyly podobný momenty probuzení, chvíle úplnýho souznění melodií dvou tolik odlišnejch světů. Jak to, že ten člověk mohl cítit to samý, co teď já? Žasnu chvíli úplně oněmělá, hlavou křepčí významový roviny, než úžas vystřídá vděčnost, že to ten člověk dokázal zaznamenat slovem a přednést hudbou a já nyní myslím, že slyším. 

A snad je to všechno jen prchlavej okamžik, ale na co jinýho se zaměřit, když jinak než okamžitym pocitem vnímat nedokážem.

Pachuť v puse jako v životě

Na pozadí tlak v podbřišku

Jsem šťastná, když mluvim s tebou

Ztrácení

krve přinese moudrost

jen když se v ní vykoupeš

I v pohádkách je moudrost

Čas pro splnění úkolu

Čas nikoho nezabije

snad kromě Starých

Stromy mluví pomalu a střídmě

Země vyslyší tvé modlitby

Sbohem, znovu se setkáme

Anno

Na Nový měsíc

Bylo by snadné tě milovat. Kdybych byla na sebe přísnější, bylo by snadné tě i nenávidět. Ale chovat k tobě něhu, být vlídná a nápomocná, to je skutečně těžké.

Hudba a smích

Kořeněnej čaj, dobrý herci, sladěný barvy, teoretická fyzika, modrý nebe, línej den, hodní lidé, přátelská přijetí, reálný plány, cesty vlakem, krásný ruce, příslib léta, zelená pole, sounáležitost, podnětný rozhovory, dlouhý vlasy, červenej alkohol, čára života, stanování, usínání při hudbě, zvuk kytary, láska, láska, láska, láska

Venku je zas sluníčko - to jsem nečekala. Přemýšlim o paralelnim světě, ve kterym jsem se nenechala odradit kapičkama a bolehlavem, a šla jsem do lesa. Pila bych teď čerstvej horkej čaj na nějakym kopci, v mokrym mechu a se zablácenejma botama. U srdce nebo kde mě píchne osten sebestředný lítosti. Už nikdy se nenechám odradit kapičkama a bolehlavem, říkám si a uklidňuju mysl, která mi věčně podsouvá mý chyby. Protože...

Nebo poslal déšť a nebyl to pláč, byl to šepot věčnosti, který se mi snažil jemně naznačit, ať tolik nelpím na životě, že to nemusí být všechno, že jsem jen kapičkou. A to mě uklidňovalo. Byl jsem rád kapičkou a s pokorou jsem děkoval za ten dar. 

- Filip Topol, Dvůr a já

Šla jsem totiž ulicí a slunce skutečně rozsvěcelo den. Z oken zněla hudba a z ulic hlasitej smích a já prostě šla za ním. A jakkoli to bylo naivní, když jsem k tomu smíchu došla, uvědomila jsem si znovu, že lidi se smějí i bez mojí snahy. To mě uklidňovalo. Nic jsem neříkala, protože tyhle lidi znám už hrozně dlouho a vím, že s nima jde i mlčet. "Snad se co nejdřív uvidíme."

Všimli jste si, že téměř všichni lidi mají nádherný ruce? Ta myšlenka mě naplnila radostnou smířlivostí.  Napadlo mě to nedávno v metru, kde je vždycky prostor si všimnout lidí. Napadlo mě, proč si lidé nemalují ruce? Bylo by to určitě krásný.

Po několika týdnech se mi vrací hlas. Je chraplavej a slabej, ale o to víc zní jako já. Oh my baby, oh my baby - oh why, oh my. 

Ach, mám ještě tolik času!