spasitel

začíná to bejt nad moje síly. spaste mě, ale nejdřív... spaste jeho. protože tohle si nezaslouží. pamatuju si časy, kdy jsem jeho psala s velkym J. a pamatuju si časy, kdy jsem se po přeříznutí další vypomínky cejtila líp. teď to nepomáhá. nic nepomáhá. a nateklý rány žádnou úlevu nepřinášej.
obracim se ke svýmu spasiteli a on mě odmítá s výsměchem. co teď, co teď.
už jsem na jiný úrovni paranoiy..

stoupám si do fronty na 'prozření', ale než se dostanu na řadu, můj život uběhne a já prozřívám doprostřed marnosti všech svejch počinů, příliš stará na rozhřešení a příliš mladá.... zemřít.

spaste svý nicotný duše, než vás zavrhnou. nikdo neni zotročenej míněnim kohokoliv jinýho o něm, než je otrokem vlastního mínění sám o sobě. (Henry David Thoreau mne inspiroval všemi možnými způsoby) pasti, který lačně pokládáme, už dávno zklaply

a řekni mi, řekni, má lásko.

kdo z nás je kořist?

zpátky

Ahojte,
       Nebudu se omlouvat za to, že už mě nezajímaj moje vlastní příspěvky, jejich dochvilnost a vůbec jejich literární hodnota, stejně jako se nebudu omlouvat za to, že mě přestaly zajímat příspěvky kohokoliv jinýho, případně jejich hodnota. A to z jednoho prostýho důvodu. Je to všechno jen póza.
       Zástupy lidí, co konstantně píšou řádky, o kterejch si myslej, že zní chytře, a přitom si každou větou odporují. Lidi, kteří dokola omýlají svůj život a cpou ostatním lidem věci pro ně důležitý a další věci, o kterejch si myslí, že ví první poslední. A myslí si, že jsou něčim vyjímeční. Pravdou je, že celá tahle ideologie o vyjímečnosti je nesmysl a lidi jsou prostě nezajímaví sobci.

       A já jsem jeden z nich, plně si to uvědomuju, jen nevim co a popravdě ani nemám čas a chuť s tim vůbec něco dělat. A ano, ani za to se nebudu omlouvat.
       Důvodem, proč jsem se tak náhle zjevila a projednou vám podstrčila jeden z mejch názorů je pravděpodobně to, že je večer a já začala zase přemýšlet o všech věcech, který jsem udělala špatně a o všech těch rozhodnutích a větách, který jsem si měla líp promyslet. Zajímalo by mě, kolika lidem jsem tak ublížila, a jestli ti lidi o někdy přemýšlí o tom, proč jsem se asi chovala tak, jak jsem se chovala. Kontext... Hádám ale, že ne. A já jsem z toho smutná.

       Jsem asi přeplněná chytrostí. Ano, čtu teď až moc knih. Ale ach, jak nádherných. Konečně jsem si dopřála svou vlastní kopii The Perks Of Being Wallflower v originále a zjistila jsem, že v angličtině je kniha ještě lepší. Dále jsem zjistila, že moje oblíbená kniha i film odkazují na jedno a to samé dílo pana Henryho Davida Thoreaua - Walden - a vypůjčila jsem si i to. Nemluvě o tom, že mám rozečtené další dvě úžasný knihy. Ach ach, kéž bych měla víc času. Dobrá, konec mluvení o knihách.

        Pointou je, že je skoro jedenáct večer a já bych už dávno měla spát, jenže nemůžu. Je to zvláštní, že někdy člověk usne během chviličky a jindy bez zamhouření oka zírá do tmy celý hodiny. Možná ještě pořád naivně čekám, než mi napíše moje láska. Možná že mě drží vzhůru to, že někde uvnitř... možná... nechci, aby mi psal. Možná přemýšlím, proč se nic nezdá správný. A možná bych se opravdu měla naučit přestat přemýšlet.

     

   
 

Psychóza První

Ahoj drazí magoři,
páni, páni. Tohle je tak podivně strašidelně krásný. Všechny smysly mi fungujou na víc než 100%, ale přijde mi, že čas ubíhá šíleně pomalu. Vleče se, jako... jako by ho někdo přišláp k zemi roztrhanou teniskou značky adidas.... ano, vidím to... a on je, ten Čas, teď celej polámanej a dezorientovanej.

hihi hoho

Dezorientace. Celej svět se točí jen kolem mě. Jistě, špatnym směrem, ale přece.

Hmat. Ano, dotknout se bříšek prstů je tak nesmyslně příjemnej pocit. Šimrá to.

Ale proč se tohle děje, to netušim. Jsem z toho popravdě vlastně nervózní. Z nějakýho důvodu mám děsnej strach, že v tomhle stavu zůstanu už nafurt. Tohle by se přece nemělo dít...

Přišlo to tak najednou a tak rychle, mnohem rychlejš než normálně. Seděla jsem v autě a najednou cítim, jak mi brní tělo, když se pohybuju. A bylo to.

hihi hoho...?

Mám strach. drazí magoři. Ale prej je to normální. Sice vzácný, ale normální. Možná když si uvařim čaj a pustim si Jimiho Hendrixe, zapomenu aspoň na ten strach.

Možná kdybych šla na balkon a nadejchala se trochu čerstvýho vzduchu... ano, možná, že pak by se mi udělalo líp. Alespoň bych přestala myslet. Možná bych i přestala plakat. Ne. Ne, nemůžu. Nesmim ho vzbudit, ach, tak sladce spí... zavřený oči propůjčujou každýmu nevinnou krásu. Tak ... Ano, tohle je teď muj život. ... Starám se.

"Po trávě jsi prostě takovej... víc přátelskej."
"Myslíš... nadrženej, tim přátelskej."
"Jo, to taky, třeba."
"Přátelskej..."

Nejzajímavější je, jak si všechno pamatuješ, protože máš nutkavej pocit, že to zapomeneš. Mozek se pak přepne do nějakýho back up režimu, ha, to je přesný. Ano, pamatuju si do puntíku všechno, co se dělo, jen je to jako bych si přehrávala vzpomínky někoho jinýho. Derealizace.

Pozor na venkáč, kamarádi. Opravdu....

vždycky se najde výmluva

ale co, vždyť jsou to všechno sračky, blbý sračky. tak proč se snažim.

ha.

a koho to zajímá, no ne?

nějak ztrácim chuť psát, každý slovo který vyťukám na klávesnici ve mě probozí jakousi nevysvětlitelnou zášť vůči sama sobě, a nechuť, nebo spíš pachuť. je to něco jako když máte v puse krev. nebo když se najíte a enzymy ve slinách vám rozkládaj všechny ty kyseliny nebo bůh ví co. fuj.

akorátže tohle neni nic fyzickýho. a o to je to horší.

každej někdy napíše blbej článek. nebo možná ne, co já vim. třeba jsem to jen já. kopni si. nevidim smysl. nevidim už ani nesmysl. asi si teď dám pauzu, protože nevidim nic (jistěže, jak bych taky mohla vidět) vůbec nic a v ničem. dokonce i moje výkřiky do prázdna už mizej v prázdnu a mě to děsí.

odkryla jsem toho příliš mnoho.

a já doufám že se se mnou teď něco stane.

1 // Symetrie

 (Ne)smysly lidský přirozenosti 

Symetrie, tak zvláštní slovo (poloha? místo?). Každej člověk je tak dokonale nesymetrickej. Přesto všichni hladáme někoho symetrickýho, ve slepý touze, že se trochu tý symetrie tak nějak přeleje i do naší neklidný dušičky.
Když to takhle píšu, přijde mi to děsně hloupý (ale možná, že by mi tak přišly jakýkoliv lidský rozmary, kdybych nad nima začla trochu přemejšlet). Proč lidská povaha prahne právě po symetrii?
Vždyť je to přece tak krásný, bejt nevyvážený, nevyrovnaný, každej den jinak naladěný (a nikdy ne správně). Jak jinak bychom od sebe mohli odlišit pocity...

CHCI ZPÁTKY DO REALITY

Cestování napříč sny, který mělo být jen další z našich oddechovejch, mírně potrhlejch kratochvílí, se zvrhlo do zvrácený manický noční můry. 

Nedávno jsme s Tes objevily způsob, jak společně proniknout do snů a sdílet je, vědomě je prozkoumávat, možná v nich dokonce částečně žít. Ta myšlenka byla tak lákavá, že jsme se rozhodly podstoupit zdánlivě nicotný riziko, že se nebudeme moct ze sna probudit.

Moc už si toho nepamatuju, ale vim, že všechno bylo do posledního detailu naplánovaný. Vynalezly jsme a následně sestrojily jakýsi Přístroj. Vzpomínám si, že jsme se měly - já a Tes - současně napojit k našemu Přístroji na sdílení snů. Potom usneme a obě ve chvíli, kdy jedna z nás začne snít, znovu sejdeme v mym nebo jejím snu (hostitelem byl tedy pravděpodobně ten, komu se sen začne zdát první). Vědomí a smysly nám zůstanou ponechány. Všechno funguje na sto procent. Všechno absolutně bezpečné. Ano. 

Téměř všechno.

Ano, opravdu jsem se dostala do snu, ale do jakýho, to už mi nikdy nebude souzeno zjistit. Bylo to prapodivný místo. Dokonale rovnoměrný. Dokonale děsivý.

Nuže tedy. Procitla jsem na jakési prašné pískové/hliněné cestě uprostřed opuštěnýho města. Alespoň to bylo první, co mě napadlo, kdy jsem znovu otevřela oči.

Kolem mě se rozprostíraly nekonečný rovný ulice, táhnoucí se až k horizontu, kde pak v lehkym oparu bílý mlhy mizely v nicotu. Různě se křížily, ale nikdy, nikde se neohýbaly. Ty ulice byly lemovaný polovysokými a velmi symetrickými domy, jeden vedle druhého vytvářely souměrnou stěnu, všechny stejně vysoké, a vůbec úplně stejné. Poznat, kde končí jeden a začíná druhý, bylo možný jen podle mírně rozdílnejch odstínů vybledlý omítky.

Rozhlížím se kolem s bázlivou zvědavostí, ale především hledám Tes. Musí tu někde být, jistěže musí. Chci zavolat její jméno, ale něco mě zastavilo. Místo toho jsem se ještě jednou důkladně rozhlídla kolem a začala jsem být mírně nervózní. Čím pozorněji jsem kolem sebe hleděla, tím míň se mi tenhle sen líbil. Neviděla jsem ani živáčka, nic, jen rozvířenej prach. Sevře se mi žaludek.

(vždyť nefouká vítr)

Rozhodla jsem se podívat se do jednoho z těch podivnejch domů, jestli tam snad najdu někoho, kdo by mi poradil, jak se odsud dostat (nebo alespoň jen někoho).

To v domě ale rozhodně nenajdu.

Opatrně vcházim dovnitř. Interiér domu je zařízenej dost střídmě. Podlaha je stále ta samá udusaná prašná hlína, nábytek je ze světlýho dřeva, ale v celym přízemí je ho jen pár kusů. Nikde ani stopy po životě. Projdu vstupní halou do něčeho jako obývák.

Málem to se mnou sekne, když na zemi spatřim zašedlou rozkládající se mrtvolu nějakýho muže. Jeho tvář i postava je mi neznámá, ale je to někdo z rodiny. Cítím to, vím to (ano, je to takový ten nesmyslný pocit samozřejmosti, který zažíváme jen ve snech).

Vyběhnu ven do toho dusivýho ticha, lapám po dechu. Teď už jsem v tomhle prostředí bez sebe strachy.

V dalšim zevnitř úplně totožnym domě leží další úplně totožná mrtvola bez tváře. Ve stejný místnosti a na stejnym místě. Další z mý blízký rodiny. Možná rodiče?

Napůl nepříčetně běhám z domu do domu. Srdce mi v hrudi bije jako splašený. Pořád se to opakuje. V každym z těch odpornejch domů leží mrtvej chlap, kterej představuje někoho z mý rodiny. S vytřeštěnýma očima na něj chvíli zírám, než se jako pomatená rozběhnu do dalšího domu.

Bratr, sestra, táta, babička, prababička, praprastrýc,...

Proboha, tolik domů...

Většinu z těch lidí ani neznám, jen vím, že jsou (nebo byli) členové mý rodiny. Všichni teď... mrtví.

Pološílená křižuju nekonečný měste, nevim, jak se dostat ven. Už chci z tohohle místa pryč! Tes! Dostaňte mě pryč!!

Vzbuď se, vzbuď se...

Dávno nemám ponětí, kolik mrtvol jsem spatřila nebo jak dlouho jsem běhala rovnejma ulicema, než jsem doběhla na konec. Je tam ta prašná cesta, ale domy už ne. Ta cesta je stále rovná a stále vede přímo, ale v jednom místě prostě končí. Dál už je jen bílý nic. (hranice snu?)

Sednu si na okraj cesty. Nevím, co dál. Otupěle zírám do prázdna pode mnou (a nade mnou, a kolem mě...) a přemýšlim, co by se asi stalo, kdybych seskočila dolů. Už pomalu přestávám vnímat pulzující strach.

Najednou cítím, že za mnou někdoNěkdo po mě vystřelí. Kulka těsně mine mou hlavu. Otočim se.
stojí. Byl to jen zlomek vteřiny, jasnej instinktivní pocit. Ztuhnu.

Je to mužská postava bez tváře. Vlastně je to spíš stín než postava, tak jako celý tenhle sen působí nehmotně. Stojí asi pět metrů ode mě.

Vrhá se na mě a začne se mnou zápasit (jsem poslední naživu).

Je to tak absurdní.

Tma.

Proboha, chci zpátky do reality. 

A pak...

Najednou jsem tam byla. Zpátky. Jako by se nic nestalo.

Nepamatuju se, jak jsem se sem dostala, ale jsem teď s Tes v McDonaldu. V realitě. Tiše sedíme u okna s výhledem na Vltavu a Karlův most. Já stále trochu otřesená, Tes mírně znuděná. Pověděla jsem jí svůj divnej sen, popsala jsem všechny detaily. Tes mlčí, s neutrálnim výrazem mě pozoruje.

Říkám, že už Přístroj "nikdy nechci zkoušet". Nikdy.

"Západ je nejlepší"

Aaaaaaach (!), musim se uklidnit. Jenomže nemůžu. Zkusim to, jo, zkusim.

Do uší mi hraje The End od Doors. Jimův hlas mě vždycky uklidňoval, jo. Dám to víc nahlas.

Hlavou se mi honí tolik věcí, proč jsem tak nevděčná, třeba. Nedokážu bejt šťastná, protože jsem nevděčná.  A už je to tu zas, drazí magoři. Topim se. Proboha, vždyť si dokonce pořád dokola kreslim obrázky nějaký nekonečný řeky. Ano, ano. Krev nebo voda. Řeka, jezero, moře, potok, kaluž… objevuje se to čim dál častěji. Témeř v každym zapomenutym snu, když se nad tim zamyslim. Co se to děje.

Třeba to (ne)má nějakou spojitost.

Už jsem téměř klidná.

Písnička už hraje potřetí a já stále nedokážu pochytit, co Morrison zpívá v druhym verši refrénu. Can you picture what will be… ano ano… so - co?! - and free. Pane, prosím, vždyť to nedává žádnej smysl. Ale počkat, zaposlouchejte se do toho podivně znějícího nástroje v pozadí, objeví se ke konci, jen chvilku, co je to? Připomíná mi to dětství. Dudy? Ne, kde by se tam vzaly. Zní to jako takovej ten nástroj, co používají zaříkávači hadů.

(Počtvrtý.)

Tak to je konec, krásný příteli. To je konec. Můj jediný příteli, konec.

Slyšim tam varhany. Tamburína. All the children are insane, waiting for the summer rain.

(Popátý.)

Mám neskutečnej strach. Jenomže je skutečnej. A já nevim, proč se slovo neskutečný používá ve smyslu neuvěřitelný. To je něco úplně jinýho. Muj strach je uvěřitelnej, ale je neskutečnej a zároveň bolestně skutečnej. (Pošestý.) A je to teda vůbec strach?

Možná je to štěstí.

Každej intelektuál ví, že ty dva pocity jdou ruku v ruce, propletený a vzájemně závislý, jako dvě strany jednoho vejce. A kde končí jedna strana a začíná druhá? Možná že žádná hranice neexistuje.

(Posedmý.)

Mám ledový ruce a je mi zima. Chci se jít ven projít. Nebo alespoň myslim, před chvíli jsem ještě chtěla. Do kuchyně za tátou stejně nemůžu, jsem přece uražená.

Nemůžu hrát na kytaru s rukavicema na rukou.

(Poosmý.)

Achjo.

It hurts to set you free 

But you'll never follow me 

The end of laughter and soft lies 

The end of nights we tried to die 

This is the end.