INTOXICATION OF HAPPINESS / A JISTÉ ZMĚNY

Ano, jsem to pořád já, jen z jiný sféry mé Říše divů. Tak. Takhle nějak píšu česky. Hehe.

Ahoj magoři,

Koukám na publikum svého blogu a ztjišťuju, že tenhle můj rádoby umělec - počkat.
ne. nevim, jaký slovo použít k popsání tohohle počinu. Každopádně, stejně ho čtou vlastně z devadesáti procent samí Češi.

A tak se omlouvám těm pár desítkám Němců, Britů, Poláků, Italů, Rumunů, Číňanů, Irů, Ukrajinců a hlavně Američanů (páni, to je ale hodně ů), kteří při svém brouzdání po InternetĚ zabloudili i na můj blog. Promiňte. Možná se k mé milované angličtině vrátím. A možná ne.
Ale dneska píšu česky. A je to úžasnej pocit, vážně. Vlastně zjišťuju, že mi to hrozně chybělo. Hehe.

Angličtina je prostě příliš omezujcí/omezená. Má až moc jasně danej řád, slovosled, všechno je tam takové omšelé, bránící jakýkoliv kreativitě. A to magoři jako já dlouho nesnesou. A přitom je to tak primitivní jazyk. To je myslím paradox, přímo tady.

Chápete, co myslím? Asi ne.

Myslím, že se ze mě stává delikvent. Ne, vlastně nemyslím. Myslím, že se ze mě stává někdo, v kom všichni delikventa vidí.

Trochu mě to děsí.

Tak jako mě trochu děsí pojem "láska" a "milovat".

Utápím poslední zastřený střepy svojí minulosti v nekonečnym šálku dobrýho čaje. Musí být dobrý, protože kdyby byl špatný, nedalo by se v něm nic utopit. Přemýšlim, třídim si myšlenky a snažim se přijít na to, jestli budu moct někdy přijít na to, jestli jsem psychicky/fyzicky schopna milovat. Problém s přemýšlením ale je, že čím víc přemýšlím, tím míň všechno chápu.
Vlastně už radši nepřemýšlím. Protože to taky nechápu.

What do you mean by that?' said the Caterpillar sternly. `Explain yourself!'
`I can't explain MYSELF, I'm afraid, sir' said Alice, `because I'm not myself, you see.'  

- Lewis Carroll, Alice In Wonderland

. . . 

máta a jahody a zelenej čaj

FIG. 1
"Nedělej to," varuje mě, "zničíš se a dobře to víš. Nejsi připravená."
"Co to povídáš. Nemůže se tomu ubránit."
"Jistě že může, jen ji propusť. Stejně je to tvoje vina."
"Jako bys v tom ty byl nevinně. Sám dobře víš, že takové věci se prostě stanou."
"Haló. Já jsem pořád tady" ozvu se dotčeně.
"Jistě, promiň, nechali jsme se unést."
"Hm."
Cítí provinile a spustí: "Zlatíčko, víš, že pro tebe oba chceme jen to nejlepší, abys byla šťastná. A vím, že bez něj bys šťastná nebyla. Ale musíš nám teď něco slíbit."
"Co je to?"
"Slib nám, že jestli mě přece jen jednoho dne zlomí, bude to naposledy, ano?"

Ahjo. Teď bych chtěla mít doma vodnici a hodně pohodlný křeslo. Při své nedávné premiérové návštěve čajovny (fakt se mi tam moc líbilo) jsem totiž zjistila, že s vodnicí je všechno tohle bezcílný přemýšlení o pár dobrejch čajů lehčí.

A já slíbila Srdci, že tohle je naposledy, co budu v životě milovat.

. . .

Noty načmárané na papíře poskakují sem a tam a nakonec splývaj do jedný pořádně prudký řeky. Snažím se aspoň něco pochytit, ale nedokážu se soustředit. Kdo to vůbec vymyslel, že se má hrát podle not. Nebaví mě to. Upřímně, vytáčí mě to.
Chci hrát, co mě napadne, něco vlastního, něco novýho. Jakej smysl má luštit nějaký připitomnělý béčka, tóniny a další termíny. Hudba má přece být o volnosti, ne? Má přece poskytovat útočiště osamělým důšičkám ztraceným ve svém bohatém vnitřním světě. A takové dušičky se nezajímají o tak povrchně realistické věci jako jsou stupnice a jejich předznamenání. Nebo jo?

Já vlastně ani nevím. Nejsem osamělá duše a nežiju ve svym vnitřnim světě. Žiju tady, v tomhle směšnym světě a v tomhle na hlavu postavenym systému. Jsem však zcela určitě z(a)tracená. 

Hehe. 

Vítejte, milí čtenáři, mimo kontext.