Rezignovaná

Rezignuju

pomalu nás vzdávám jako milence

vzdávám tě a vzdávám se

vzdávám svůj domov z tepla našich těl

ač nikdys ve mně vlastně nebydlel

Rezignuju

a je v tom pomalost a uklidnění

bouřlivý vítr teď možná změní směr

snad padne i ticho a zklidní se hladina

Jen kéž bys mě předtím byl nezaklel

v čekání kde hodina je věčnost

Kde mám teď najít sílu

zůstávat na hraně svých možností

tj. mezi velkou láskou a velkou blbostí

Rezignuju

a je to velká věc

zastavit rozhlédnout a vyjít za kopec

kde každé ráno viděls svítat slunce

kde dosud končíval ti známý svět

Plná otevření zas vítat větší pravdu

neznámý den uvidět v tichu

v novém zrození

Variace srovnávání se ztrátou

Variace srovnávání se ztrátou

A tak jsem zas o tebe přišla

a zas se naše cesty rozdvojí

jako už tolikrát že ani nevim

Co že se to s tebou vždycky pokurví

A nebylo to vlastně poprvý?

Anebo naposledy?

Možná nic

možná obojí

Tak takhle jsem zas o tebe přišla

A možná bys mi byl výhodnější mrtvej

Zůstal bys chodící přízrak smutnej

někoho co dřív jsem dobře znala

pak ho pohřbila a řádně oplakala

Mrtvá zátěž vypálená v paměť těla

Jizva co jsem málem zapomněla

Mrtvej bod

Do nepředstavitelna skok

Nicota a pach prázdnoty

Ta vzpomínka pak vybledla by jako ty

a tvůj odraz ve mně vzala by si s sebou

a zemřela s náma, se mnou a s tebou

Zase jsem o tebe přišla

a doufám jen že tentokrát už cele

že nečíháš zas za dalšim rohem

Zase ti povim:

nashledanou

Nebo už konečně sbohem?

do mrazu

Modlitba za rozřešení

Modlím se za tebe můj nejdražší

kéž i ty vzpomeneš si na mě

Dnes ohněm kouřem chlastem hudbou tmou

bojím se jen být v noci samotnou

Mé oči slabé pláčem slané

alkoholem udolané

jako by zvaly tě ať zklameš

Tak konečně zklam mě!

Jenže ty oči touží otevřít ti brány duše

a já stojím při tobě už ve předtuše

v každém tvém kroku mé srdce je i tvé

Tu nezvratné je zvláštně nehybné

Ať sám jsi, anebo v davu

věz
má bolest přesně setne tvojí hlavu

Neb láska už poslepu spředla kol nás sítě

doufajíc jednou chytit si tě

Teď ve tmě hledají tě moje ruce

tápající jak plápolavé srdce

Však pevná víra strachy zaplaší

Modlím se za tebe můj nejdražší

Kéž i ty vzpomeneš si na mě

s úsvitem / by dawn

Večer co večer ulehnem každý do postelí
a ustele nám nesmělá touha a nehybnost
usneme s rukama na zdi co nás dělí
Duše rozevřou se něžně jako květ
a ve snu projdou zdí a přejdou most
Však jako bílá lilie vždy po setmění chřadne
náš čas nocí vymezen zas s rozedněním zvadne
s úsvitem jsme odsouzeni navždy osamět


Evening by evening we lay each in our bed
hands on the wall we cannot cross
by desire and stillness our bed is made
Two souls unfolding tenderly like blossom
in dreams they burn bridges go through walls
But as a white lily withers when the night falls dark
a time mesured by nights fades away with morning spark
the dawn condemns us both to be forever lonesome

kopretiny

Z posledních chladivých chvilek dne

skládám své života poledne

skládám svých dvacet let v řádku hlíny

a do ní zasadím kopretiny

                                                 ze kterých věnce jsem uvívala

                                         tisíckrát do řeky házívala

Dnes bílé ty květiny vysázím

co tisíckrát pluly jen k nohám tvým

                                            k tobě co pyšně jsem opustila

                                            abych tu nezvratnost přerušila

Dnes bílé ty květiny vysázím

co tisíckrát dopluly k nohám tvým

                                     a řeku já místo věnce spluji

                                až k tomu kterého miluji

o hranici jazyka

Zničehonic se síla řeči probudí

a opraví tvé pyšné pochybnosti

Hranice jazyka lze zbořit na přání

úměrně úsilí a netečnosti

Hlavně se nesnažit plnit zadání

klín nutnosti si vrážet do hrudi

Mnohem spíš stačí nechat ruku hrát

dovolit si dosnít píseň o bílých koních

na křídlech moře slov

co nezdá se logické nechat zaznívat

noc úplňku

V spaní se tvé dílo vrací zpět do moře temnoty
odkud ho každé jitro stůj co stůj vylovíš

Po úplňkové noci probudíš se hadů plná

ten pocit už ti bylo znát

nic naplat prádlo bílé sprát

tvá postel je dál samá krvavá skvrna

Ze sna se potichu háďata snesou

ve dne pak tísní tě, rukama třesou

Večer úplněk tvůj třetí pláč si vzal

vykoupil všecku tvou křeč v osamění

a dílo ti vrátí k rozednění

Hady v břiše pak vnitřním ohněm spal

Tvá krev tu dohodu s měsícem splatí

vždyť on couvá už a brzy se ztratí

rozplývací

jediným slovem lze utišit řeči proud

zastavit čas a mraky nechat plout

jedinou myšlenkou usebrat sílu svou

a záhy potichu v chůzi se dáváš:

tak přijímáš do sebe zpěv ptáků

přijímáš vichr šustící listovím stromů

a sluneční paprsky

přijímáš bzučení včel a brouků

vdechuješ vůně lučních květin

takto usebrán tím vším se stáváš

to vše zahrneš nejprv ve svém soucitu

pak není už ani tvého soucitu

ani ty sám nejsi tu

21. báseň

Kolikrát ještě spatřím slunce

vyjít nad známým obzorem

kolikrát hory a lesy v dáli

utěší mé zjihlé srdce

a vlahý vzduch po dešti usuší mé slzy

Kolik obzorů zrak můj vidět dá mi

kolikrát domov srdce změní

než osvítí mě pochopení

že hledím-li k vesmíru, k sobě hledím

a kudy jdu, jdu k domovu

o sobectví

1. 
   

umírá babička

Ač netečou zatím hořké slzy

v můj pramen se slijí brzy tři říčky

babičky matky a dcery

neb přidušený matčin vzlyk dere se už v pery

Svírá dítě v osudovém objetí

v němž touží zas zahnat neúprosný čas

a nevinná dcerka nemá ponětí

že plaché oči prozrazují matčin strach

a bolest příliš těžká pod víčky dojetí

touží se odplavit jako v dešti prach

Zatímco já tak pozoruji nebe se zemí si hrát

v hřejivém paprsku prozřetelnosti začnou srdce tát

a roztají v spojenectví všech těch duší

co nezvratnou skutečnost smrti tuší

při cestě

Stojím tiše při cestě a čekám

asi než mě někdo zhora spasí

Všechny cesty přece vedou někam

říkám si ač mapa nesouhlasí

A za zády mi bouře burácí

z hor zahalených mlhou zvony zvoní

Jen já nemám nic lepšího na práci

než čekat zda mě život nedohoní

(Dohonil mě hned a ještě k tomu

chlápek mě prý hodí autem domů)

o dobré víře

každodenní hypnóza

tak nevím už opravdu coby

jestli má tohle být duch naší doby:

zmámená dnešními popovými hity

co rodí se rychlejš než součástky na pásu

jen slova zmatená a prázdná projdou síty

dík mutacím posměšných zpěváků asi

já myslím zas potají na spásu

a snažím se vyhýbat vědomí masy

srdečná pocestná

polními cestami, lesem a horami

srdce své nesu na dlani

a když mě zastavíš, kousek ti podávám

vyměním za ten tvůj, nebo jen rozdávám

však to, co rád daruješ, dvakrát se vrátí

a co dáno mi pro tebe, tobě mám dáti

hudba ticha

Kdo dokáže naráz nicotné akty

v tak úchvatný tanec propojit?

Kdo orchestru života určuje takty

skrz magii hudbě dává být?

Kdo oněm melodiím dává schopnost

nevýslovné hned změnit v to co znám?

A tichu propůjčuje plodnost

skrze něj pravdu zjevit dává nám?

Koho to v tvé tváři poznávám

můj milovaný?

zvěstování bílé holubice

tušení štěstí

Nauč se život svůj po právu zbožňovat

a oslavnou píseň pěj kdo těšíš se hlasu

Rukama tvoř, hrubost zpracuj v krásu

nohama nech se vést v ústrety žití

a opusť vše, co stejně nepatří ti

Najdi co nade vše lehko je milovat

Franc Marc. La réconciliation (Versoehnung)

pohádková

Znám jedno údolí vím já pěknej mlejn:

Tam pomněnky, zvonečky, kopretiny a myriády dalších květů

posívají smaragdové údolí, představ si!

pohádková zvonkohra rohatých hlav

krav

kde ovčák - kdo to kdy viděl! – žene stádo domů, kamsi

do mně neznámých světů

Od zasněžených vrcholů na zubatém ledovci

přihání vítr z modré dáli svěží chlad

a vysoko se tyčí strmé skály

Pod nimi prašná cesta jako had

vine se a mizí za kopci

Tam za horami sen se s vizí slije

a před zrakem Matky zůstává rozum stát

Kéž hluboko se mi ten pohled vpije

Kéž přestanu zapomínat 

na pohádky

tiché přijímání

Ticho a klid mění se v předzvěst nového přání

Šumění štíhlého stromoví propůjčí momentu smysl

Pravidelné oddechování

Přijímáš své tělo, své emoce a mysl

- zevnitř tě rozezní symfonie přívětivosti -

a nakonec vítáš svou osobu s milostí

Tak učíš se znovu být tím, čím jsi

odpouštěcí

Nezávazné hádky a zbytečné úsměvy

Leze mi na mozek vlastní ublíženost

Zvracím si do dlaní bolest z proplakané noci

a propouštím ji

laisse tomber

Vkládám do sebe semínko pochopení

tak jako básni vkládám titulkem nádech

Zbavuji se všeho, co mi neslouží

Rány se zacelí a jed odplaví

konejšivé šumění deště za bílými okny

katarze

Napuchlé zrudlé oči nos a rty

prozrazují tvojí slabost s dobrým motivem

K čemu, ptám se

k čemu vší té hojnosti

toho nadbytku a přepychu

Když se v základech otřásáš s prvním poryvem

křiku nespravedlnosti

Roztřeseš se v paralyzujícím pláči

Polykáš slova se slanou vodou

chachacha

Ta žena, která by mohla být tvou matkou

(a jistě někdy byla)

surově odmítá tvůj dobrý úmysl jako trestuhodnou chybu

a co hůř

zavrhuje tě v ohni nadávek a pohledů a hnusu

(vysmívá se ti svými výtkami)

zrazuje tvou nezranitelnost dítěte

Nemůžeš nadále spoléhat na svou omluvitelnost

Není už zjevná, nejsi dítětem

zjevně

přesto se cítíš naprosto dětsky bezbranná

tvá jediná šance je teď pláč

plač!

čisté slzy šeptají o stvoření

tvá bolest kéž je tvé vykoupení

odcizená

Mezi křičícími animáky

(hlava se hlásí s nízkým tlakem)

dešťovými mraky a psími chlupy

přichází mi slova

Dnes si nepřipadám ve svém těle

když zavřu oči okamžitě se vsakuju

je snadné pozorovat, co se uvnitř děje

ale světa venku se nejde dotknout

Rozbiju sklenici a budu mít 7 let štěstí

Rozbiju neviditelnou clonu

mezi mnou a skutečností

modlitba za den

Zázračný prostore slunečního svitu

co dáváš životaplné přístřeší mému dechu

a nabízíš se každému bez rozdílu

děkuji ti za tvou sílu

Zářivý prostore slunečního svitu

co umožňuješ spatřit krásno v auře pravdy

co rozdáváš formám tvar i zdání

děkuji ti za zjevování

V pokoře životu se skláním

Mlčící prostore slunečního svitu

co učíš, až když jsi dotázán

díky že život byl mi dán

poznávací

(prolog)

Plnou vděku mě jímá stud

pro tvá slova přesná.

Ach, jak ty nikdo mě nezná!

…

Pak přišla mi myšlenka zachycená v básni

a zní:

Z všemožných pohledů ostatních lidí

skládám svou osobnost - každý jinak mě vidí. 

Tak zrcadlím každému po jeho bludu

to, co si usmyslí, že pro něj budu.

zúžená perspektiva

Do údolí vpadl déšť bělostnými mraky

mlhou a provazy vod rozhled zastírá ti.

Jseš náhle ve světě končícím ještě před horizontem.

Svět, co končí, ještě než se rozkoukáš,

ještě než si uvědomíš, jako co se jeví -

dál pak jen bílo, z mraků slepá zář.

Jako bys došla až na okraj snu - konec - a víc tvůj mozek neví.

Jednou už's tam byla... a teď jsi tu znova.

Tesklivě vzpomínáš na tátova slova,

že na venkově domov končí právě za horizontem.

Ale ty tu nejsi doma.

A jak vidíš hory a lesy se utápět,

taky se topíš: i takhle končí svět.

Všechno je to jenom metafora

na to, jak sebe překráčet.

malá dívčí modlitba

artist: Mostafa Sarabi

Přeju si milovat muže.

Nikoho jiného než muže, co už je nyní vším.

Toho, jenž mou sílu i lásku unese

a neodvrátí se, ani netřese,

když ji plně projevím.

Přeju si milovat muže, co dokáže

rukama léčit i dřít, uchopit a tvořit

a hlasem ukolébat i vzbouřit,

myslí zřít dál a jasněji než zrakem

a vůlí skálu prorážet.

Toho, co přijímá bolest s radostí a chyby s vděkem,

co touží poznat svá omezení

a překonat své možnosti.

Přeju si milovat muže, co pohledem zapaluje i konejší,

v jehož očích se zrcadlí hloubka a moudrost duše

a tobě stačí jen se s nimi střetnout

a cítíš, že Pravdu zjevují ti,

a topíš se ve jeho nekonečné Lásce,

kterou s posvátným údivem vítá ve svém bytí

- jako zázrak žití -

skrze svou ženu, jež v úctě pozvedá.

Muže, co nalézá, ne hledá,

co už se rozhodl a stojí pevně,

vždy připraven zemřít, nechce než žít.

Tomu budu důvěřovat víc než sobě samé,

ochotná kdykoli kamkoli s ním jít,

neboť všechny jeho tužby zahoří hned ve mně.

Jen tomu zjevím veškerou svou lásku,

jako božskou milost budu ho s ní zalévat

a rozpustím, co zbylo temného.

Zasvětím ho do všech svých kouzel,

tak začneme žít v srdci druhého

a brzy se v jednu bytost spojíme.

Spolu pak budeme tvořit sen našeho života,

až dokud se neprobudíme.

já v projevení

Proč mě tak bolí, když se osopíš,

že s čistým úmyslem dávám ti

svou něhu, blízkost, nebo ještě spíš

projevení v své přirozenosti?

Kam sahají kořeny té zášti -

bez mála strachu - že mě omezíš?

A mohu vůbec odpovědnost klást ti

za něco, co mi, zdá se, zrcadlíš?

Jako dítě získala jsem potřebu

projevit se a nezůstávat v stínu.

Staršímu bratrovi můžu dávat vinu -

- promluvit s ním dodnes nesvedu.

V prvním vztahu pak trvalo mi roky,

než získala jsem vůbec schopnost vést.

Nechala jsem si vždy určovat kroky:

pro úplné rozdání i potupení snést!

A teď, když se projevím, konečně s pevností -

- nelehce získanou! - S láskou a radostí…

Zas myslíš jen na to, jak uchovat si zření.

Můžu jít hloubš, proč ve svém žití dlít,

v zakletí rodinných předurčení?

Je přece třeba sen v čin propojit

a s vděkem vítat chyby, omezení -

nejsou než kroky k vědomému bdění.

dvě srdce

Potichu vykřesla jiskřička života

V dvou srdcích zmítaných vesele mihotá

V lásce jim vysvitla, lásku jim zjevila

Sílu i odvahu mezi ně rozlila

Dvě srdce vzájemně vzplanula sladce

Hotova zasvětit zářivé lásce

veškerou naději, ač byla malá

Dvě srdce vzájemně vzplanula sladce

rychle a silně, bezelstně, krátce

Tu jiskru života za plamen brala

A sílu svou k sobě zas láska si vzala

Jiskra však svítí již na cestu k lásce

Pochodní stane se, planout přec dál chce

Srdce už otvírá, pomalu sílí

K lásce lze dojít hned, anebo pílí

cizí země, blízká jsem

Tím, že tě mám, vím, že bylo mi dáno, je dobojováno, už nezůstanu sám.

Ať v tý zimě dál při mně stojí má, láska tak běžná jak sova sněžná,vzácná a něžná až dojímá jako sníh o Vánocích.

přišla bouřka.
přišla, když jsem se vykláněla z okna. kolem dokola, od hor, ze všech směrů oblohu rozsvěcovaly blesky, jako studené plameny, jiskření, elektrizující a neodvratné, blížící se. ještě bylo ticho, tma, dusno, jen chvílemi hřmělo.
potom hory začaly neurčitě šumět, pouliční osvětlení párkrát zablikalo, zhaslo, a zase se rozžehlo. a domy v údolí začal v temné mlze pohlcovat ten přibližující se šum. a teprve když byl až u mého okna, změnil se v déšť a vítr. okenice práskaly o dřevěné stěny chat, stromy se ohýbaly, do obličeje mi stříkla sprška studené vody.
zavřela jsem okno a ulehla ke spánku, plná té elektrizující neodvratnosti, radosti, mlčení, ale i velikého stesku. a napadlo mě:

mohla bych říct, že je to škoda, odjíždět s tolika nevyřčenými slovy, s tolika promarněnými chvílemi blízkosti a sdílení, s takovou silou pomoci a milovat, bezcílně. mohla bych říct, že teď, když jsi na tisíc mil daleko, mě to mrzí. vidím ale jasně:

byla to volba nic neudělat. tvoje, převážně, dala jsem ti tu možnost. sama jsem se však taky držela zpátky - jakmile jsem pochopila, co sis zvolil, přijala jsem to, abych sledovala, jestli se mé tušení utrpení naplňuje. a tak to byla volba tě nepomilovat, volba nic neříct, nic neslyšet, nemít na to prostor ani čas. jasná volba zachovat se zcela pro sebe. taková vědomá i polovědomá rozhodnutí - jednat i nejednat - nám určují osud, který poneseme. a pak mě napadá:

cítím, že nejsi daleko. vím, že jsou lidé, kteří žijí vedle sebe a jsou si mnohem vzdálenější než my dva právě teď. co je to ta dálka, co nás dělí, co nám omezuje fyzický kontakt? kilometry na mapě, několik hor a řek a údolí. skutečná blízkost je blízkost ducha, který sídlí v jediné dobré myšlence. v modlitbě, ve vzpomínce tě právě nyní nacházím blíž, než kdykoli jindy, cítím tvého ducha věčně přebývat v chrámu mé duše. na tu dálku si jasně vzpomínám na to, co jsem jako dítě věděla, totiž že lidé, co milujeme, žijí navždy v našich srdcích.

vracím se tak k sobě a své síle i svému stesku s pokorou a znovu věřím, s radostí, nadějí a láskou věřím, že ničeho nelituju.

tak jen tak

Tak ty si se mnou hraješ? Jen tak, říkáš? Naznačuješ, vidim to, že se nechceš vázat, jen tak, že si chceš udržet odstup, protože, a to teda bolelo, mi nevěříš a nemáš tam tak silnej cit jako já, a spíš máš pořád hodně bolest. Já ale neznám nic než lásku, a to ty musíš uznat. 
Nenechám tě si se mnou hrát, protože se neumím skrývat, neumím nebýt vždycky otevřená, neumím se nerozdávat, neumím nedávat ze sebe všechno, neumím předstírat ani lhát a neumím než neustále důvěřovat. A nevěřil bys, ale je to má síla, nenechám nikoho, ani tebe, můj drahý, obrátit mou sílu proti mně. To chci říct, když říkám, že jsi sobec, a že mám strach, že mě ponížíš, nebo že mě využiješ. 
Buď od toho chci něco jinýho než ty, nebo k sobě nejsem úplně upřímná, říkáš. Proto prý ten strach z ponížení. Jinými slovy, ty chceš ode mě, abych nic nechtěla. Abys sis se mnou mohl hrát, jako mazlík, jen tak, dokud tě to baví. Nebo spíš, ty chceš - protože nejsi zas takový sobec - abych já tohle chtěla. 

A co když ne, můj drahý? Tím nevědomym požadavkem mě nejen omezuješ, ale sám se zbaběle vyhýbáš zodpovědnosti, a to není cesta pravého muže. 
Bojíš se mé lásky? Bojíš se, protože tam, v lásce, jsem silná, a ty slabý - slabost tomu říkáš! Ano, je to slabost, alespoň dokud mi nevěříš. A ty mi přece nevěříš. Nedivím se, já tobě také ne - ne dokud mě nemiluješ. Tvé lásce věřím tisíckrát víc než tobě. V tvou lásku věřím, nejdražší. 
A ty? Mluvíš na mě stále, jako bych si nic neuvědomovala, jako bych neviděla jasně všechny ty tvé odtažitosti volající do vesmíru, jako bych neviděla všechno to, co ty vidíš a necítila ještě lépe než ty, co cítíš. A máš snad pravdu a potřebuju někdy věci ujasnit a uzávorkovat. Ale já se tě zeptám, pokud bude třeba.

Jsi krásný. Krásný a smrtící. Zabil bys mě jediným zlým pohledem. Ty. Kdo jinej než ty? Snad jen táta, jo, ten by to taky svedl. 

Ubližování, nedůvěra, neodevzdávání a nenaplnění očekávání. Souznění, vášeň a milování, blízkost a bezmezná víra. A to všechno jen tak, chceš mi říct? Jsi pokrytec, nebo zbabělec, pokud to tak vidíš, vždyť jasnější i rozporuplnější to být nemůže. 
A kdo nás vykoupí? Kdo, když ne my?

tady, v pokoji

ty už mi nepatříš. ty už mi nepaříš. ty už mi nepatříš. ...

už od rána, od rozednění, všechno, co dnes vnímám, vidím, žiju, jakoby najednou obsahovalo tebe, či spíš zárodek lásky k tobě, jako potenciál nebo snad možnost. té oné lásky, se všema příkoříma i radostma, jak ji znám, ale přece i jinak. možná proto ta bolest těla,  hlavy, nohou, proto ta únava k smrti, která mě nutí zpátky do postele, zpátky do bodu nula, kde všechno začalo a kde se stal celej rok, snad i celej život se tam stal tu noc, to ráno. pozoruju to a vnímám na těle tvoje doteky zcela jasně, jakoby se do mě vpálily, tvoje doteky silnější, pevnější, jistější než všechno, co jsem poslední dobou vnímala. pozoruju to, ten proces se mi před očima rozkrývá, a stále si nic nepřeju, stále po tobě nic nechci, udivuje mě to.
slova, slova, slova, a pocity, každý mířený přesně, každý vážený na míru, splývaj v opojení, v derealizovanou, pulzující bolest a slast, lásku a vztek, sílu a slabost, mužnost a ženskost, a vůbec všechny protiklady, ale sjednocené a prožité bez nejmenšího strachu. chce se mi spát a spát, kéž noc už nikdy neskončí, kéž ráno nikdy nepřijde, kéž se náš čas zastaví, protože nevím, co bude, nevím, kým budeme. vděčná a slaboučká, odevzdávám se žití, znovu, stejně pokorně, se stejnou vervou, svobodou či poznanou nutností, odevzdávám se životu a lásce, která mnou hýbe, a znovu... hledám.

před zkouškovym

nejdřív jedna, pak dva, a teď tři.

nemůžu se dopočítat. není to členěno na kapitoly, ale jednotlivé oddíly značené odsazením na novou stránku, které se vzájemně prolínají, návaznost je spíš volná. kompozice je převážně chronologická s prvky retrospektivy, zejména v částech, kde A. vzpomíná na uplynulý rok a jak se v závislosti na zkušenostech, co získala, proměnily její hodnoty a prohloubila její intimita k sobě samé.

tak si opakuju, že Láska se nedá odvodit už z principu, tak jako nulou se (téměř) nedá dělit. tak z principu, jako že musíš s něčim nejprv počítat, abys mohl vůbec na něčem stavět. opakuju si, že právě proto mojí hlavní podmínkou je, že Láska se nesmí rovnat osoba, kterou miluji, protože co by to pak bylo za Lásku, kdyby se za ní dalo dosadit jakékoli Š. nebo M. nebo C. větší než nula. moje Láska musí bejt stejně nekonečná, jako reálná.

ležím v posteli, cítím mírnej tlak, někdy přerůstá v bolest v břiše, ležim tak a opakuju si ty vzorce a přistihnu se, jak zase uvažuju nad tim, koho to vlastně miluju v Tvojí tváři.

koho to vlastně miluju?


a chci to spíš obrátit k tři, dva, jeden.