SNĚŽÍ HNŮJ

Jak krásně se usíná ve špíně a hnoji, ano, mezi chlévskou mrvou, když víš, že v ní před tebou usínal tvuj- Ne, promiňte, nechám toho.

AhOj MoJi KoLáČcI,

        Je těžký pít čaj, jeho vůňě mě bodá u srdce. Je obtížný ležet v posteli a číst knihu, peřiny pořád voněj jeho vlasama. Jenom spát je lehký. Vůně, vůně. Jak je zbožňuju/nenávidim.

 "Tu deviens responsable pour toujours de ce que tu as apprivoisé."  

(Antoine de Saint-Exupéry)

        Kašlu vám na překlad, drazí kolegové. Pan Exupéry napsal pár až hrůzně trefnejch řádek slov. Opravdovejch slov, ne těch práznejch, ne takovejch, co píšu já. Pan Exupéry musel taky být génius.

        Myslim, že Muj magor je za mě zodpovědnej. Je zodpovědnej za to, co k němu cejtim a co v důsledku toho udělám. A já zas za něj. A nejsem si jistá, jestli mě ta myšlenka trochu neděsí. 

        Víte, často přemejšlim nad tim, proč Vám nikdy neřeknu nic konkrétního. Vždycky něco nakousnu a nedokončim to, napadaj mě myšlenky, ale než je stačim zformovat, jsou pryč. Vím, že to někdy musí bejt k posrání. Hádám, že to tak má každej. Ale kdoví, jak to má Každej. (Kdo je to?) Kdyby po mně někdo opravdu chtěl rozvést nějakou konkrétní myšlenku, ráda pro Něj napíšu obsáhlej sourodej článek, to ano.

        Sněží. Sněží.

        Ach, magoři, bylo to tak nový. Tak zvláštní. Chtěla bych, aby všichni, úplně všichni, byli pořád a napořád zhulený. A nazí. Jo, to by bylo... krásný. 

        Nemysli na perverzi, děkuju.

...

        Haha, řekla jsem, abys nemyslel perverzně a přesně to právě teď děláš. Vidíš, drahý čtenáři, jakou sílu maj tyhle prázdný slova? Právě jsem Ti na bezmeznou vzdálenost vnukla svou vlastní myšlenku srkz pár řádků slov. Hehe. Jo, tak... jo.

        A poraďte mi, jak se na to mám "vysrat a dělat si, co chci", když dělám přesně to, co chci a právě to, co chci mě tolik stresuje. Co chci, co chci. Nesnášim neřešitelný začarovaný kruhy. Nesnášim začarovaný věci, vůbec. Až na trávu. Tu mám ráda, asi.

       Dole se mi pečou muffiny, tak já zas jdu. Promiňte. Třeba Vám pak postnu recept, jen tak, protože chci. Ano.

KALUŽ STŘEPŮ

20.12. Kaluž střepů 

Proč bys plakala má milá
     za zvuků obskurní muziky
Vyrvat srdce
vypíchat oči 

     Vždyť víš k ničemu to neni
Postříbřený mrzký slzy
     stékaj stékaj
kaluž krve
     stékaj stékaj
z tvýho zápěstí nezbejvá nic
z tvý hlavy nezbejvá nic
nic nezbejvá z tvýho marnotratnýho života
jako roztříštěný zrcadlo
střepy a prach 

nezbejvá nic
Proč bys plakala má milá
Uteč do lesů křič křič
KŘIČ do prázdna
     až ani z tvýho chraplavýho hlasu
nezbude nic 

Proč bys plakala má milá
když nemáš proč
proč proč PROČ
     kurva proč!
jseš nic
jseš prázdnej pojem
jseš klubko blbejch emocí
se kterym si hrajou
blbý děti
jako panenka vypíchnutý oči
jseš klubko blbejch emocí
v blbym světě
co se
dostalo do blbý situace
Proč proč PROČ 

Proč bys plakala má milá
má malá
má hloupá
     nicota tě pohltí
rozmotá
spálí a zakopne
PRYČ
a tak vyhoříš 

Neplakej 

     Vždyť víš k ničemu to neni

// 55% PSYCHOPAT //

Ahoj magoři,

Nechtělo se mi přidávat obrázky

A kdokoliv se mě zeptá věřím-li na lásku, tak řeknu ne. Vím jenom že jsme my dva. Spolu se držíme a držet se budeme. (Zrní, Dva)

Ahojte magoři,

myslim, že muj úvodní pozdrav je ta jediná věc v tomhle podělanym článku, co má nějakou sdělovací a vůbec všeobecně nějakou hodnotu. Ha, použila jsem sprostý slovo. Jsem teda ve špatný náladě (?) .
Někdo řiká, že bys neměl psát, když máš špatnou náladu, ale já myslim, že je to úplně jedno, protože nikoho nezajímá, jakou máš náladu. Hlavně když děláš to, co se po tobě chce.
Dnešní mládež má tendenci protestovat proti úplně všemu.
Myslim, že kdybych mluvila jen v úryvcích z písniček, ani byste nepoznali, že už nepíšu já.
Koukla sem se na pár posledních řádků a najednou na mě vyskočilo deja vu. Řiká se to tak? Jasně že ne. Jako bych tenhle článek už někdy psala. Celej muj život, za každym rohem, v každý větě na mě něco skáče. Bojim se. Bojim se.
Mluvim v řecnickejch otázkách. Co je to řecnická otázka?
Nech mě.

Mám kabát. Má dvě řady zlatejch knoflíků a divnou tmavě modrou barvu, takovou parodii na černou. A ten kabát prej vypadá jako nadměrně velká uniforma. A je taky prej a'la Lennon. A mě se zatraceně líbí.

Mám knížku. Na obálce je Kurt. Má zavřený oči, rozevlátý blond vlasy mu odkrejvaj nápadně malý ucho, u pusy mikrofon, ve vyzáblejch rukou drží bílo-červenou elektickou kytaru. Na prsteníčku levý ruky má snubák. ("Hezcí chlapi jsou ještě hezčí s prstýnkem.") Na tý fotce mu je aspoň 40.
Ta kniha voní kavárnou, voní po cigaretách, a vůbec, voní všim tim, čim voní knihkupectví Volvox Globator.
Všimli jste si někdy, že v knize Těžší než nebe neni žádný svědectví nebo vůbec jakejkoliv přímej názor Kurtovy matky? Hmmm.

Prej vypadám v tom kabátě a s tou knížkou v ruce roztomile, když stojim na zastávce, do uší mi hrajou Billy Talent a snažim se nevnímat nic a nikoho a zas nic. Roztomile, ano.

Přemejšlim nad tim, do jakýho literárního žánru by moje učitelka na češtinu zařadila tyhle počiny. Zjistila jsem, že v líčení musíte totiž psát spisovně a neužívat vulgarismy. Hovno. Hovno. Hovno.

Na poezii je to až moc lapidární (přízemní se prý v češtině nepoužívá).

Láska je jen prázdný slovo. Prázdný jako tvoje oči a podlitý krví mrtvejch emocí jako tvoje ruce. Uřežte si prsty a ruce. Uřežte si nohy.

Přemejšlim, proč mám na všechno vždycky opačnej názor než většina mejch spolužáků. Když oni nad ničim nepřemejšlí a já přemejšlim až moc. A stejně mě nenapadá nic novýho. Jsem jenom další ovce, další nevýraznej, nesmyslnej člověk, papírovej filozof, jehož jméno bude zapomenutý.

DEEE GEEEE NE RA CE

DĚTI MLUVÍ ZE SPANÍ

Ahoj magoři, - experiment, fantazie, všechno je fikce (fikce fikce). Tady je odkaz na sesterskej článek mojí vědoucí kamarádky. 

„…Myslim, že by se v seznamu věcí, co chceš, našlo i poslouchání dobrý hudby.“
„Jo,“ kývla hlavou Julie. Koutkem úst se trochu, malinko usmála „to asi jo.“

Ticho. Čtyřletá Anna bezděky sebrala z koberce pár dřevěnejch kostek a začala je na sebe soustředěně skládat. Julie pořád pohledem znásilňovala svůj modrej keramickej hrnek. Ovocný čaje jsou stejně hnusný.

„A ještě láskyplný líbání a básnění,“ ozvalo se do přívětivý nicoty. Anna vzhlédla od svých kostiček a ušklíbla se. „Ale to je tak všechno“ dodala Julie „to je tak asi všechno, co arogantní královna (korunka se třpytí mezi změtí neposlušnejch dětskejch vlásků), která si o všech myslí, že jsou idioti, chce.“

Anna se přestala věnovat dřevený věžičce a rozesmála se. To se směje mně?, uvažovala zmatená Julie a rozpačitě sevřela svůj hrnek ještě pevněji. Anna se ve skutečnosti smála jen proto, že jí přišlo vtipný, když její o rok starší kamarádka používá slovo idiot. 

„A co třeba mlčení?“ ozvala se Anna nakonec. „Klidně i láskyplný“ pousmála se a hodila Julii jednoho z desítek jejich plyšáků. Julie ho sebrala a automaticky s nim začala všemožně potřásat a vůbec pohybovat a tak, jak už to děti dělávaj.

„No, to možná taky“ připustila arogantní královna, která si o všech myslí, že jsou idioti. „Ale jen když mlčení sdílíš s někym.“

„Jo.“ Anna položila plyšovýho zajíce, energicky se zvedla a odcupitala do kuchyně. Když se vrátila, držela pyšně v drobounkých ručičkách konvici černýho čaje a zubila se nad svým úlovkem. Koutky Juliinejch úst se roztáhly v širokym úsměvu, takovym, kterej malý královny používaj zřídkakdy a kterej si šetří jen pro ty nejpříjemnější okamžiky a věci. Vylila svuj ovocnej čaj do květináče.

Anna nalila horkej čaj do Juliinýho prázdnýho modrýho hrnku a sobě do černýho s malym měsíčkem vepředu. Venku zas zamňoukala kočka.

„Já bych mlčela tak ráda, kdybych si vo někoho vopřela nohy a on by mě hladil po vlasech, to by se mlčelo, zlato“ prohodila Julie a usrkla si čaje. Byl ještě moc horkej.

Anna chvíli zaraženě mlčela. „Jak je tohle fyzicky možný?“ vypadlo z ní nakonec. Pohlédla na Julii a snažila se přijít na to, jak to myslela. Někdy jí přišlo, že Julie se těmahle větama jen snaží vypadat starší, ale vlastně sama neví, co říká. Ale kdo to ví? Z jejího výrazu nebylo jako vždycky čitelný vůbec nic. Už dávno věděla, že klíč k pochopení Juliinejch slov musí hledat mnohem hloubějš než v jejím vnějšim výrazu. Ale na tyhle věci byla ještě moc malá, prozatím si vystačí s hrnkem černýho čaje a dřevěnejma kostičkama.

Julie dělala, že otázku neslyší. Nechtělo se jí teď přemýšlet nad reálností věcí, stejně by neuměla svá slova urovnat do souvislých vět. Místo toho vyndala z knihovničky leporelo a posadila se na koberec a posté prohlížela ty samý obrázky a sledovala písmena, který neuměla číst. 

„Hele, vědělas o tom, že víc než 80% lidí, kterejm je šestnáct let, už potkali člověka, kterýho si později vezmou?“ řekla Julie, když si prohlížela podivně barevnýho ježka v knížce o pěti ovečkách. Vždycky ji fascinoval. 

„To je zajímavý.“

„Je.“

„Ale kolik těch manželství není vězení a zklamání?“ prohodila Anna a přilila si do čaje spoustu mlíka.

Julie pokrčila rameny.

„Já se chci vdávat ve dvaceti“ oznámila slavnostně a sakrasticky se usmála. Anně rychle problesklo hlavou, že Julie už používá sakrasmus úplně automaticky v každý svý větě a nevěnuje pozornost tomu, jak se pak význam tý věty mění. Ale dřív než si uvědomila, co to znamená (pokud to něco vůbec znamenalo), byla ta myšlenka pryč. Vždyť ani jedna z nich ještě slovo sakrasmus neznala.

„Hovno, nechceš,“ zazubila se Anna a sebrala z bedny s hračkama ochmatanýho medvídka, kterýmu mezitím postavila z kostek solidní domek. „Ve dvaceti přece musíš studovat“ pronesla taky sarkasticky.

„Dřív jsem si říkala, že manželství a děti jsou hrozná píčovina, a... a pak jsem ucítila lásku a…“ Juliinýma očima na chvilku blesklo něco, co Anna neznala „…najednou bych chtěla.“

Anna přimhouřila oči a chvíli svou kamarádku sledovala. Už zase nepřítomně sledovala svůj hrnek čaje. Co je to láska? Kde ji Julie našla? Trochu smutně se pro sebe pousmála. Anna Julii vždycky záviděla její třpytivou korunku. „Tak to je přece dobře, ne? Aspoň se nebudeš muset vzpouzet… systému.“

Obě dívky zase chvíly mlčely, ticho rušilo jen bouchání kostiček. Kočka je sledovala z nedosažitelný blízkosti. Ranní paprsky ohlašovaly příchod svěží a chladný letní noci. Všechno se zdálo tak nereálně reálný.

Malou Annu dneska mlčení unavovalo „Myslim, že většina lidí vidí v manželství něco jako jistotu.“

„Jo, to asi jo.“

 „Ale stejně to tak neni,“dodala Anna a významně upila svého čaje. „Ale co je dneska jistý?“ opáčila ve stejnou chvíli Julie.

Obě dívky vzhlédly, jejich oči se setkaly. Obě odpověď znaly. Smířeně, klidně usmály.

„Smrt“ odpověděla Anna.

Hodláme v rozhovorech magorů pokračovat. Ano.

"Intelektuálové jsou hloupí a podvědomi je tvuj největší nepřítel." 

Exp.

Napadlo nás, že bychom mohly s kamarádkou takhle zaznamenat nějakej z našich spontánních rozhovorů a každá si k němu pak vytvořit podtext, dát ten rozhovor do nějakýho kontextu. Tak jsme to udělaly. 

Já jsem brala důraz na protiklady, rozpory, (Nic nedává smysl. Všechno je fikce) snažila jsem se jich sem dát co nejvíc, ale ne tolik, aby to byla jsen změť po sobě jdoucích vět bez jakýkoliv spojitosti. No, vlastně je to fikce fikce. Ano.

(Příspěvěk bez názvu)

Už zase mám podivný sny. Přestávám snad mít strach?

Zdravím drazí magoři,
       Možná vám už došlo, že tyhle mý divný/surrealistický emotivní zápisy zaznamenávám vlastně spíš kvůli sobě. Když bych pak chtěla znít trochu míň egocentricky, dá se říct, že je píšu i kvůli mejm nejbližšim kamarádům, - lidem, který trochu vědí, o co jde - přestože bych s nima o svejch pocitech asi nedokázala takhle otevřeně mluvit. A pro Vás ostatní (magory, nemagory a ty normální) je tohle pak jen další blog emočně trochu labilní holky v pubertě, která nemá nic lepšího na práci, než si stěžovat na celej svět. Tak jako statisíce dalších. Ano, to jsem já. Těší mě.
       A víte co, nevadí mi to. A i když vím, že žádnej smysl neexistuje, budu psát dál. Už jenom proto, že tam někde, mezi tisícema prázdnejch tváří a černejch děr, je jeden jedinej ztracenej človíček, kterej se, možná, s mejma emocema ztotožní a
     bude si
         na malou chvilinku připadat
            pochopenej.

NOVOSVĚTSKÁ

(Magor)

_______

Ptaly se dívky ze spaní

jakže vypadá zklamání

Jako ta vlečka svatební

svatební zplihlá děvečko

jako vlečka svatební

kterou vyměníš za všecko

jako ta

Ptaly se dívky ve svítání

a proč ta strašná pokuta

strašlivá ta pokuta

za lásku víru poctivou

proč za to pokuta

ou ou ou

která strašívá ve spaní

Dělej jak chceš

jak chceš udělej

to co tě strašívá ve tvých snech

tvůj úděl to

tvůj úděl je

alabastrový úběl ten

na tváři tvojí zděšené

to úděl tvůj je

z kterého

děťátko nové povstane

A dcera bude-li to

v divokých snách

bude se ptát

jakže vypadá zklamání

Nech toho

děťátko

vrň a spi

nech se kolébat dokud

sny

nemají temné otázky

zavrň a spi

zavrň a spi

spi...

spi...

VÝKŘIKY

Ahoj magoři, pokud, tu stále ještě jste,

       doufám, že si užíváte Vánoce. Přišlo mi žádoucí to slovo použít, přestože Vánoce vlastně ještě nejsou. Nicméně, obchody a televize a vůbec všichni tihle distributoři komerce se úspěšně ujišťujou, že vás ta kýčovitá vánoční atmosféra bude dejchat úplně všude,

a tak bych asi měla dodržovat

mentalitu stáda.

prosím, nevíte kde seženu
mini marshmallows?

       Vánoce mě náhodou celkem baví. Ale ne ty Vánoce z obchodních center, ale takový ty dětský, ty pravý. 

Víte magoři, děsim se toho, jak moc se Vánoce/všechno změní, až budu dospělá. 

Kousnu se do rtu, zakřenim se a přemůžu svojí zarytou negativitu - 

- třeba najdu způsob, jak si svoje dětský něco a všechno to, do čeho se promítá, zachovat.

. . .

       Seděla jsem na dřevěný verandě s mojí kamarádkou. Byl večer, takže úplná tma. Sledovala jsem rozsvícenej kruhovitej lampion, co visel nade mnou. Z jejího mobilu zněly písničky, který před pár dnama nahrála ve studiu. Zpívá božsky, ale její hlas zněl z reproduktorů tak nějak, zvadle. Obě jsme mlčely, ona zadumaně hypnotizovala nějakou kytku v záhonu pod našima nohama, se svojí ovocnou praskací camelkou mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Druhou, tenhle večer. Přemýšlím, proč asi lidi kouří cigarety s příchutěma. Nad čim asi přemýšlí ona? Můj pohled se teď stáčí k ní, se svýma dlouhýma vlasama (vždycky jsem jí je záviděla) svázanýma do drdolu, vypadá tak poeticky. Obě máme na sobě teplý oblečení - venku už je večer zima. Sedí vedle mě, je mi s ní tak příjemně, a přece je mi tak vzdálená. Z hlubin mysli se mi vynoří jednoduchá, ale zraňující myšlenka - můžeš jí říkat úplně o všem, můžeš tu sedět a mluvit o trapnejch věcech, o věcech, který nikdo jinej neví, bez jakechkoliv zábran jí říct o tom, co děláš, když nevíš, co děláš, můžeš, ano, poradí ti, a přece

si nikdy

nebudete rozumět.

. . .

NOVINKY

       Koukejte, byly jsme u Nový Lennonový zdi a nasprejovaly tam křiklavou zelenou a žlutou Mrože. Jsem na náš výtvor vlastně docela pyšná. Divila jsem se, jak moc se zeď za těch šest dní zaplnila, nikde už v podstatě nebylo volný místo. Strašně mě to bavilo, budem muset chodit sprejovat častějš, to ano. 

       Taky jsem na výtvarce dodělala svoje, no, abstraktní počiny. Nakonec to má být východ slunce a noc. A víte co, jsem s tim spokojená.

baví mě to.

       Mám novou les paul kytaru z tmavýho načervenalýho dřeva. Je fakt moc pjekná.

       Vyrobila jsem si lapač snů. Musela jsem bratrovi sebrat pírka z jeho indiálnský čelenky. Vyplétat to bylo celkem pracný, ale vyplatilo se to. Hmmm.

A proč vám to, drazí magoři, vlastně říkám?...

. . . 

       Můj táta, když byl na svym nejhlubšim dně, psal básně. Proč jsem je nikdy nečetla?
Psal o rudý obloze, psal v metaforách, psal o tom, jak jeho národ krvácí, jak se všichni plácáme v naší krvi, jako jeho mrtvý rybičky, udušený, protože se nám nedostalo životodárný vody/svobody. Tu báseň nikdy neotiskli, prej byla moc protikomoušská. Taky psal o svym kole a kaluži bláta, ve který se celej vymáchal. Doplňoval svoje básně o takový hodně expresivní ilustrace. Říká, že to byly spíš takový výkřiky. Proč jsem je nikdy nečetla?

MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ.

Básně jsou popelnice, do nichž básník odhazuje zbytky svého života.

- Kenneth Patchen -

Drazí magoři,
       Prosím vás, pokud mě chcete alespoň trošičku pochopit, uvařte si teď k tomu dobrej černej čaj, pohodlně se usaďtete, pozastavte přehrávání playlistu nahoře na liště a pusťte pořádně nahlas skladbu Trilogy od Emerson, Lake & Palmer. Nebo colokiv jinýho od těhle múzickejch géniů. Ano.

. . .

       Čas je tak otravně neúprosnej. Chtěla bych umět cestovat svýma vzpomínkama a moct znovu prožít určitý emoce. Třeba bych pak pochopila proč jsem taková... no, jaká jsem.

       Možná že jsem jako listí stromů. S posledníma hřejivýma paprskama umírajícího podzimního slunce zářim všema barvama. Snažim se totiž vrátit ze sebe trochu toho slunce zpátky, poděkovat mu, že mě celej rok živilo, rozzařuju teď místo něj krajinu kolem zlatavou barvou.
        Odsouzená k zániku a hnilobě.

výhled

. . .

strom.

       O víkendu jsem konečně zas byla na chalupě. Víte, je to tam takový... nedotčený, ryzí. A klid, je tu takovej konejšivej klid. A tolik hvězd!

       V noci ze soboty na neděli jsem mluvila se svym magorem a koukala na ty hvězdy oknem. A chtěla jsem je vidět všechny, tak jsem to okno otevřela a sedla si na okenní rám. Venku byla zima, moc velká zima, věděla jsem to, protože mi v mejch vzorovanej bílo-modrejch pyžamovejch kalhotách a vybledlym triku nebylo úplně teplo, víte. Po pár minutách jsem zimu už ani necítila, a tak jsem seskočila z okna ven, bosýma nohama přímo na mokrou a ledovou trávu. A už mi zase zima byla, víte, vlastně mi z tý zimy úplně ochabovaly nohy. A obrovskej měsíc zalejval naší 'zahradu' bledě modrym světlem. A všechno bylo tak hezky studený. Teď už jsem je viděla všechny, bylo jich míň, ale zato se zas smály. A to bylo hlavní.


       Příroda je teď tak nádherná. Tolik barev, tolik umění. A muj foťák má nastavení "ostření na objekt s rozostřeným pozadím" a taky "ostření na dálku". Našli jsme zbytky starý úvozový cesty a na mě zas dolehlo to pitomý uvědomění. Všechno je tak pomíjivý. Za těch padesát let je z týhle cesty hromada šutrů, polorozpadlá zídka a zarostlá alej bříz. Za dalších padesát let tu už nebude žádná stará úvozová cesta. Hm.

tenhle strom jsem vlastně fotila první

       Jak se tak patlám ve zbytcích kultury mejch předků, který před lety chodili touhle cestou každou neděli do kostela, a přemejšlim nad odkazem, kterej se nám pokusili předat a kterej my úspěšně zaoráváme hloubš a hloubš do brázd naší ignorance, napadá mě, co asi dělali všichni tihle lidi, který jsou teď všichni mrtví a jejichž kosti jsou tak zas a znova součástí týhle krajiny. Co asi dělali, když se nudili, a jestli se vůbec někdy nudili, a nad čím přemýšleli, když viděli tuhle nádhernou paletu barev na sklonu podzimu, a jestli se měli líp, a kdo jsme potom my v porovnání s nima a s jejich příběhama. Nicotní otroci vlastní svobodomyslnosti. Celej zasraně bezstarostnej život promrhanej snahou zabavit se. Všichni do jedno, jako psi za vlastnim ocasem, pošetile se honící za vidinou úspěchu a toho podivnýho stavu mysli zvanýho štěstí.

       Jedna moje vědoucí kamarádka řekla, že 'štěstí je jen přestrojenej smutek'. A já jsem vlastně šťastná.

muj bratr je na tu fotku pyšnej

. . .

       Tolik věcí chci říct, až úplně všechny zapomenu. Dneska se mi zdálo o mumiích s bílejma očima a čtyřma ocasama, hřbitově a mrtvejch čarodějnicích. Vylepila jsem si na zeď všechny starý noty, co jsem posbírala po pokoji, bylo jich hodně. Muj abstraktní výtvor pokročil na úroveň "spoustu barev, žádnej řád" a vůbec nepřipomíná východ ani západ slunce; už jsem totiž zapomněla, co z toho byla vlastně náplň mojí práce.

       Víte, všechno má svůj podtext. Každej skutek, každá myšlenka, každej stav, každej výrok, každej příběh. Proč se na něj nikdo nikdy neptá?

// HUDBA BILLY TALENT JE ČERVENÁ //

Brečím v bolestech. Má postel je ustlaná a je pod zemí. A já ani nepípnu, dodržuj mentalitu stáda.

Drazí magoři,
       Před pár dny jsem našla písničku, která přesně vystihovala moje pocity. Jenže od tý doby se moje nálada aspoň 4627281 krát změnila. Takže tohle tvrzení upravím: Našla jsem písničku, která přesně vystihuje moje pocity, když se ze mě stane opravdovej magor.

       Za zvuků Devil In A Midnight Mass jsem se choulela v rohu svýho pokoje a křečovitě objímala svůj polštář. Přemýšlela jsem, mimo jiný, kde a jestli vůbec má můj hloupej a neuvěřitelně intenzivní strach z neúspěchu a zklamání druhejch nějakej původ. Všude kolem mě byla jen temnota a já už měla zase strach. Ale to nevadilo, protože můj pláč není v tý hlasitý hudbě slyšet.

A tohle bylo snad nejhloubějš, co jsem klesla... ale už jsem zase v pořádku, drazí magoři, už nic necítím. A ptáci nezpívají, ani nepípnou, když jsi šest stop pod zemí.

       Víte, Billy Talent jsou vážně ganiální. A pokud prahnete po pochopení, pusťte si album III. Nebo II. Jak chcete.

. . . 

       Ve středu ráno jsem viděla ten nejkrásnější východ slunce za hodně, hodně dlouhou dobu. A bylo to tak nádherný, že nemá cenu pokoušet se to popsat. Sledujte.

ach, ty barvy.

       Na výtvarce teď mám malovat můj východ slunce. Snažila jsem se něco spatlat temperama, ale nelíbilo se mi to. Tak teď zkoušim něco trochu většího akrylovejma barvama a natěračskejma štětcema. Vpodstatě mám obrovskou čtvrku přišpendlenou ke stojanu, na lavicích velký nádoby s barvama, menší čtvrtky, kde míchám barvy, plechovku s desítkou štětců, který jsou vlastně všechny stejný, a tu velkou bílou čtvrtku znásilňuju všema barvama slunce. Hrozně mě to baví, vlastně. Znáte Emilia Vedovu? 

. . .

       Tak už nám dali program našeho květnovýho zájezdu do Anglie. Nejvíc se asi těšim do Brightonu a na povídání si s anglickýma lidma. Doufám, že v Londýně budu mít čas navštívit jeden moc supr obchod s čajem, kde prý nakupuje i královna (ano, nevím, jak se jmenuje, ale to... no to je detail, ne). A vůbec, přivezu si tolik čaje, kolik nacpu do kufru.

. . .

       Pamatuju se, jak mě v neděli při takovym mym zkratu úplně vážně napadlo, že bych možná fakt měla umřít. Víte, myslim, že bych to teď už možná dokázala. Ale je vůbec možný zachránit naše duše právě smrtí?

       Mám hlavu plnou tolika zmatenejch myšlenek.

                  Takže k věci, je čas utýct, než bude pozdě.

// KREV, KREV, KREV //

Halloween je pryč, dýně pomalu hnijí, kostýmy jsou uklizený a koho to vlastně zajímá, vždyť jsme v Česku.

       Drazí magoři,
       mám čím dál tím míň času. Snažím se ho nějak uspořádat, ale nejde to. Asi to neumím. Nebo jsem magor, třeba. Vždyť je to vlastně jedno.
       Nestíhám, nedokážu odpočívat, nedokážu se vytrhnout z toho horkýho tepajícího stresu, moje mysl neustále pracuje, už ani nevnímám víkendy, všechno je to vlastně jedna nekonečná jízda na kolotoči s kovovýma mřížema místo barevnýho zábradlí, nedokážu, nedokážu... Vždyť je to
přece vlastně jedno. Jsem přece moc mladá na to, aby měla srdce poškozený stresem. To ano, pane.

       Pojďme se soustředit na něco méně melancholickýho. V pátek 31. byl Halloween a my ho celkem hezky oslavily. Prošly jsme s kamarádkou-magorem nejlidnatělší místa Prahy se spoustou krve v bílym obličeji a na oblečení a nechali ty jednotvárný fádní lidičky náležitě zírat.
       Chtěla jsem si vzít sekeru, ale byla jsem velmi zarmoucena zjištěním, že mít sekeru takhle na veřejnosti je opravdu nelegální. A vůbec, jak je možný, že my, my, nemáme doma jedinou umělou sekeru? Na co mi pak je mít tři bratry, ahjo.
       K mojí radosti jsme potkali aspoň sedm dalších masek, takže jsme nebyly za úplný magory.

. . .

       Večerní a část naší halloweenský party se, myslim, celkem vydařila. Do desíti večer jsme vyřezávaly dýně, což byla sranda. Ta naše byla obří, tak jsme vymyslely, že bude mít dva obličeje.
       Zbytek večera jsme strávily nad hororama a jídlem. Trick O' Treat byl docela podařenej, ale pokud ho chcete vidět, připravte se na to, že některý části jsou vážně blbost. Nemá cenu říkat který, kouknete na to a věřte mi, že to poznáte. Jako celek je to zajímavě vymyšlený, jsou to vlastně čtyři příběhy, vždycky nějak společně propojený, což se pak průběhem děje rozuzluje.
       Na Burtonovo Nightmare Before Christmas to samozřejmě nemělo.
       Mimochodem, moje jídlo se celkem vydařilo, kdyby vás to zajímalo. Dokonce bylo i jedlý. Škoda, že nemám fotku.

. . .

       V sobotu večer jsme na sebe s dalšíma kamarádkama napatlaly další dávku bílý barvy, přidaly taky spoustu černý, zahalily naše koně do bílejch roztrhanejch prostěradel a vyjely na haloweenskou vyjížďku. Muselo to vypadat tak dobře. Čtyři smrtky v černejch hábitech, který splývaj až přes záda jejich koní, mrtvá tvář zahalená kápí, nořící se z mlhy pod hvězdnou oblohou.

       Taky jsme jely kolem starýho zámku, kterej dneska slouží jako nemocnice. Pár oken a lamp kolem svítilo, ale jinak se ten hmotnej odraz dávno zašlý slávy i se svym rozlehlym lesoparkem, kterej ho zezadu obklopuje, topil ve tmě. To bylo mimořádně zvláštní. Naskočila mi husí kůže. Ale možná že to bylo tou zimou.
       Viděla jsem ze sedla svýho koně tolik nádhernejch hvězd a viděla jsem, jak večer padla mlha a plíživě se k nám plazila a pohlcovala do sebe všechno kolem, ale pořád se ještě držela při zemi, a bylo to všechno tak nějak jiný a nový a vlastně moc hezký.

. . . 

       V neděli byly Dušičky a tak jsme s Mym magorem zašli na Olšanskej hřbitov a ruku v ruce a s patřičnou roztržitostí rozsvítili svíčky, aby mohly aspoň na chvilku svítit duším našich mrtvejch příbuznejch. Byla jsem šťastná, protože jsem našla oba hroby, který jsem hledala. A byla jsem taky smutná, protože jsem měla jenom jednu svíčku.
       Možná se mi to zdálo, ale když jsme vešli do areálu hřbitova, mlha kolem zhoustla. A byla mi zima. Starci mlčky seděli u hrobů a zírali na pomalu upadající náhrobky s prázdnym výrazem ve tváři a unavenýma očima. Cítila jsem přítomnost tisíců bdělejch duší a bylo mi líto, že si s nima všema nemůžu promluvit nebo je alespoň vidět.

/ / SAMUEL PORFILIO STÁLE MLČÍ / /

Hvězdy září tak jako nikdy, přestože obloha zůstává stejně temně modrá, déšť pomalu ustává, sny jsou ráno dávno zapomenutý a my dva jsme satira na současný páry.

Ahoj magoři,
       Za pár dní je Halloween a já se konečně dokopala zajít do obchodu koupit si barvy na obličej. A když už jsem tam byla, koupila jsem si ještě anylinky. Protože jeden nikdy neví.
       Všechno se to vždycky pokazí, když očekáváte něco moc hezkýho. Moc hezký věci nikdy dlouho nevydrží, jenom vás připravují na něco moc špatnýho. Je to prostě jen další z těch malejch životních podrazů, chápete? To je prostě fakt.
       Na Halloween jsem chtěla vytáhnout celou partu všech mejch magorů, převlíknout se do těch nejvěrohodnějších a nejmagornějších (existuje to slovo vůbec? no, teď už jo, dobře.) kostýmů a chodit po celý Praze, dokud nám nebude moc zima,

pokus no.1

       a namísto toho půjdeme ve dvou. Hehe. No co, tak aspoň nepůjdu sama, to by... no, to by bylo divný.

       Když už jsem si ty barvy konečně koupila, musela jsem je hned ten den vyzkoušet. Nechala jsem se trochu unýst a popatlala si obličej nejrůznějšími odstíny červený, zelený, černý a bílý. No není tohle cool? Děkuju. Prosím.

      Ano, moc mě to bavilo. Dělat ze sebe mrtvolu. Ach, chtěla bych ze všech lidí na světě udělat mrtvoly. Přeberte si to, jak chcete.

. . .

       Je to vlastně docela groteskní. Jsem přesvědčená, že moje prapodivná podstata je rozpolcená na minimálně čtyři osobnosti - magory. A lidi, kteří by mě měli znát ze všech nejlíp (i když to v mym případě a za danejch okolností stejně není kdovíjak reálný), z toho znají vždycky jen jednu jedinou.
       Ani nevím, co je na tom groteskního, spíš je to ironie. Ne? Ale nemůžu za to, opravdu, je mi to líto.
       Nebo ne, není.

. . . 

       Dneska jsem se zase předávkovala. Celý moje tělo pulzuje, srdce napumpovaný podivnym druhem adrenalinu, známýho taky pod pojmem láska (ať už je to cokoliv, drazí magoři), se snaží vyrvat ven z hrudi. Zavřu oči a koušu se do rtu. Tohle moje tělo nemůže snést. Kéž bych byla mrtvá naživu.
       Je to vážně všechno tak neuvěřitelně jinak zvláštní, když někoho milujete. Povídala jsem o tom Samovi. Pozorně mě vyslechl, ale mlčel. Sam pořád mlčí, ale vím, že sdílí můj strach. Ze svý všední jednotvárnosti se probouzí jen když spolu hrajeme.
      Ale o tom jindy.

       Chci jen, abys mě pevně držel, než ze mě ten rudě zbarvenej strach pomalu vyteče. Poslední dobou zapomínám všechny svoje sny. A noc je dneska tak svůdná a tak chladná. Urvěte všem andělům křídla, aby lépe zapadli do společnosti.

Věříte, mí drazí magoři, na to, že lidi mají duši?

/ / THE 1975 A TOVÁRNA NA ZÁŽITKY / /

Jak se máš, Praho? Jak se dneska cítíš?

Nejdražší magoři,
       Dnešní den začal dokonale a skončil nadpozemsky. Vstávala jsem, jako teď každej den, za tmy. Přesto se každý ráno koukám ven z okna, možná a možná ne proto, že mě fascinuje neprostupná tma a ranní mlha. Dneska jsem ale z okna spatřila tisíce hvězd. Tak dlouho jsem neviděla noční oblohu posetou hvězdami. A všechny se usmívaly.
       Vykročila jsem bosou nohou na ledový dlaždice balkonu. Stála jsem tam ve svém lehkém modrobílém pyžamu s krajkovým lemem, nehybně se opírajíc o kovové zábradlí. S výrazem dítěte, kterýmu někdo zrovna koupil lízátko, jsem sledovala hvězdy. Nohy mě studily a kousavý chlad mi pulzoval celým tělem a ochromoval konečky prstů.
       Ale to nevadilo, protože jsem tak věděla, že jsem pořád naživu.

       Celej den - ráno, poledne i odpoledne - mi splývaj v jednu hodně velkou a hodně rozplizlou změť barev. Vlastně si z toho dne vybavuju jen to, že mi napsal Muj magor, pak ještě, že sem byla u babičky a dostala sem fakt moc dobrý sušenky. Celej den tak nějak líně převalil, jako se líně převaluje můj střelenej hafling Merlin, a potom už byl večer.
       A já vyrazila s mojí nejmagornější kamarádkou do smíchovského MeetFactory na koncert anglický indie rock kapely The 1975.

       Nebudu vás zatěžovat sáhodlouhym povídánim o čekání ve frontě, mačkání se na úplný cizince nebo o těch ostatních nezáživnejch věcech. Řeknu vám jen to, drazí magoři, že ten zážitek byl neuvěřitelnej.
       Hudba hrála přesně tak nahlas, jak by měla - nebylo slyšet vlastního slova. Předkapela byla fajn, ale teprve když se na pódiu konečně objevil Matt Healy, propukl pravej hukot. Lidi ječeli, tlaskali, natahovali ruce a všechny mobily vystřelily naráz vzhůru jako naprogramovaný.

       Já jsem se pro sebe usmívala, mlčky poslouchala, co Matty říká (mohla bych jeho silnej anglickej přízvuk poslouchat věčně) a se zavřenýma očima si plně vychutnávala jeho přítomnost. Neviděla jsem vůbec nic, jen jsem tu a tam na malý okamžik postřehla nad hlavama ječících lidí pohyb jeho černejch kudrn, když pohodil hlavou. Nepotřebovala jsem ječet ani vyvádět jako smyslů zbavená, byla jsem ve stejné místnosti s The 1975 a plně jsem si to uvědomovala a to je to, co je na koncertech nejkouzelnější.

miluju, když tohle dělá

       První, co Matty řekl, když vzal do ruky mikrofon bylo, ať světlaři zhasnou světla. "I wanna see every one of you" řekl.

       Víte, že se říká, že Matt Healy je jedinej člověk, u kterýho jeho přízvuk slyšíte i když zpívá? Lidi si dokonce stěžujou, že přes jeho přízvuk pak není rozumět, co v písničkách zpívá. Nevím, jestli je jedinej člověk, ale vím, že něco v jeho hlase mu dodává jedinečnost a taky že mi bylo v celku jedno, co v písničkách zpíval. Fascinoval mě jeho výraz, když zpíval a jak s jeho pomocí vytvořil z těch písniček něco jinýho, něco ohromujícího.
     
Někdo má prostě štěstí.

       Musím uznat, že tenhle Matt Healy z Manchesteru mi svojí neobyčejnou obyčejností učaroval. Když k nám mezi písničkama mluvil, s cigaretou nebo vínem v levé ruce, úplně bez zábran a se sebevědomou energičností, napadlo mě, jak moc bych si chtěla s tímhle kudrnatym magorem popovídat. Jak moc ráda bych s nim někdy uprostřed noci seděla na mostě nad železničnim nádražim, sledovala projíždějící vlaky a rozebírala příběhy jinejch lidí.
       Jak jsem se tak podivně vlnila za úpění elekrických kytar a úderů na bicí, který mi duněly celym tělem a pod kterýma se třásla zem, ztratila jsem se. Můj mozek úplně vypnul a jediný, co jsem byla schopná vnímat byla ta hudba. A bylo to nádherný.

     Jednou, když dohrála písnička, se Matty trochu rozpovídal. Ptal se, jestli jsme je už někdy viděli naživo. A pokud ne, tak jsme je teda museli vidět jen na fotkách nebo videích. A proč si teda neužijem to, že se teď všichni vidíme naživo a ať teď jednu písničku dáme pryč mobily. Říkal, že nemá cenu točit videa. "You're not gonna fuckin' watch that."

       A tak to všichni udělali. Týpci začali hrát něco pomalejšího a my všichni jsme zvedli ruce a nechali se unášet melodií. Postupně začali lidi vytahoval z kapes zapalovače a mávali s nima nad hlavama sem a tam podle rytmu hudby. S kamarádkou jsme je taky vytáhly a za chvíli se celá místnost rozsvítila desítkama malinkejch mihotajících se plamínků. Ten pohled na to a vědomí, že jste toho součástí mě naplňoval nepopsatelně hřejivým pocitem. Zavřela jsem oči a snažila se vstřebat toho pocitu co nejvíc, jako bych si ho mohla zásobovat někde v mysli a vytáhnout ho, když pak bude třeba.

       Když koncert skončil, pršelo. Prý jsem tančila úplně jako kdybych si něco šlehla - já vím, děkuji, proto se tomu říká zhulený tance. S pocitem euforie, vyřvanym hlasem a doznívající hudbou v našich uších jsme kráčely deštěm, dvě postavy v černym, věčně ztracený ve vlastní mysli, a všechno, 

úplně všecičko, 

                       bylo na chvíli dokonalý.

/ / C h o c o l a t e / /

DRAZÍ MAGOŘI, KULTURNÍ VLOŽKA

S magorama jsme vyrazily ven a nafotily pár docela pěknejch fotek. S Mym magorem jsme pak byli na českym DesignBloku a včera jsme viděli spoustu světýlek na Signal Festu. Praha je večer kouzelná.

pokus o a'la Abbey Road fotku. ale koukejte na ty stromy.

Ahoj magoři,
       Moje kamarádka měla narozeniny, tak jsme se sešly a udělaly super cool párty (žádnou jinou ani neumíme, hehe). Vyrazily jsme se projít po Bohnicích, navštívily areál psychiatrický nemocnice, kterej je teď na podzim působivě, možná až tajemně půvabný (ach, jak miluju podzimní barvy stromů) a cestou vyfotily několik desítek fotek. Pár z nich vám, drazí magoři, ukážu, protože věřím, že oceníte tu příjemně chladivou podzimní náladu, která z nich přímo sálá. Víte, co myslím?
       Doufám, že jo.

       Tak si teď, magoři, uvařte nějakej pořádně voňavej skořicovo-jablečnej čaj, přilepšete si ho dávkou medu, pohodlně se usaďte/ulehněte a teprve potom
čtěte dál.

my.

. . .

Grand Hotel Evropa:
popsané stěny, dřevo a květiny

       V neděli 12. října jsme s Mym magorem viděli úžasný věci na DesignBloku.
       Nejdřív jsme byli na Václaváku v Grand Hotelu Evropa. Musím se ale přiznat, že jsem byla skoro víc fascinovaná historickou krásou toho hotelu a jeho pokojů, než samotným uměleckým designem, který jsem v nich měla možnost zhlédnout.
       Promiňte, vážené dámy a pánové z DesignBloku, ráda bych obdivovala vaše umění, ale představte si, kolik příběhů by tyhle hotelové zdi mohly vyprávět!
       I přes tuhle mou podivnou fascinaci zapomenutými příběhy jsem se snažila soustředit i na samotné expozice, protože některé opravdu stály za to. Docela se mi to dařilo, myslím.
       Jedna věc mi utkvěla v paměti. V každém poschodí byly na konci chodby tři schody a pak zazděný portál dveří. Ty schody vedly přímo do zdi.

škola Mikulandská:
na stěnách nástroje, u zdi hromady prken. zabavte se, děti

       Později jsme zamířili na další místo a to do školy Mikulandská na Národní třídě. Tahle budova byla o dost rozlehlejší. Už mi ani nedělalo problém soustředit se na samotnou výstavu, protože právě tady byly situovány všechny expozice, které se týkají hlavního tématu letošního DesignBloku - dětství a hry. Zkusili jsme si spoustu interaktivních her, dokonce jsem si zatloukla svoje prkno do takový obrovský hromady prken, to mě moc bavilo, hehe.

       Pokud jste letos DesignBlok nestihli, určitě doporučuju nenechat si ho ujít příští rok, dobře?

. . .

       Včera, 18.10. jsme se šli projít po Praze, protože až do dnešního večera probíhá v centru Signal Festival. Celá akce propuká každý večer v sedm a instalací je po Praze celkem 21. My jsme jich viděli celkem 6, pak už jsme byli úplně utahaní. Všechny 4 videomappingy jsou ohromující - projekce 04 na Michnově paláci je ve 3D, takže si klidně s sebou vemte 3D brýle, pokud za ně nechcete platit 40 korun, hehe C: Úžasná je taky projekce 01, Evoluce, na Náměstí Míru.
       Někdy bych chtěla tuhle hru světel vidět, když bych byla zhulená, to by bylo fakt něco.

       Praha je v noci vážně okouzlující. Teda, až na ty lidi. Představovali jste si někdy, jak strašně zajímavý by bylo, kdyby najednou všichni lidi zmizeli?

Magoři, dneska večer máte poslední možnost! Nechte všeho a padejte, dobře? Stojí to za to.

A navíc

je to zdarma.

klikni na "Read more", jestli chceš vidět další fotky z cool expozic

↓↓↓

PŘIPRAVTE SE, HALLOWEEN JE TU

Halloween je až příliš senzační svátek na to, aby nebyl řádně oslaven. Nebo je možná až příliš senzační na to, aby ho slavili lidé tady v Česku. Já, protože jsem bytost odmítavá, odmítám neužít si noc plnou hororů, kostýmů, tmy a falešné krve. Děkuji. Prosím.

Drazí smíření magoři a vy ostatní, co se za magory ještě nepovažujete,

      

      Nevím, jak dalece morbidní, fobofilní, potrhlí či američtí musíte být na to, abyste si správně užili předvečer Všech svatých. A nevím jak vás, ale mě vždycky tyhle věci fascinovaly. Nadpřirozeno, tajemno, strach. Jako správnýho magora mě jakási forma strachu doprovází ve všem, co dělám, jsem s ním tedy dobře obeznámena a smířena a možná že právě to je jeden z důvodů, proč mi tenhle tajemný svátek tolik učaroval. 

      Myslím si, že tajemství dobrýho požitku z Halloweenu je nehledět na komerci, kterou z toho Amerika udělala. Zkuste si ho užít podle sebe (a nejlíp se spoustou kamarádů-magorů). Bez dogmat a tabu. 

       Ani si neumíte představit, jak úžasně zábavný je plánovat si perfektní Halloween.

Kde se vlastně vzala tahle divná duchařská tradice? 

       Koneckonců, tenhle podivný pohanský svátek v Americe vůbec nevznikl, víte to? Pojďme si v rychlosti říct, kde a proč se tenhle svátek vlastně vzal. Ano, pak už půjdeme na tipy a nápady, ok?

       Pohanští Irové (mluvíme tu o min. 13. století, dobře) se báli, že o noci Všech svatých vstávají umrlci z hrobů a duše jejich zemřelých blízkých mohou celou noc chodit po zemi společně s živými. Aby tyto dá se říct zombíky odehnali, vyřezávali do řep nebo brambor (ještě ne do dýní, na ty přijde řada až o léta později) děsivé karikatury obličejů a společně se zapálenou svíčkou je pokládali na okenní římsy. Taky se převlékali do kostýmů a dávali za dveře sladkosti.

      Tahle tradice se potom hodně rozvinula, když Irové, jak víme, imigrovali do Ameriky. Právě tam našli dosud neznámé dýně, které se na vyřezávání hodily mnohem líp, a Halloween se v Americe rozjel ve velkém.

       Tak, to by, myslím, stačilo. Pojďme už nemluvit o nezáživnejch faktech, ano?

Tipy & nápady, co dělat o Halloweenu

       Já a moji magoři děláme haloweenskou párty každej rok. Letos jsem se tak těšila, že jsem si program a všechny detaily týhle celoročně očekávaný super cool párty sepsala už v srpnu. Jo, přesně tak,
    v srpnu.

Tak se na to podívejme.

1.   KOSTÝMY
      - Jasně, tohle prostě nesmí chybět. čím strašidelnější a krvavější, tím lepší. Nechte své fantazii volný průběh. Já například minulý rok šla za "černou vdovu", kamarádky šly za mrtvou nevěstu a to děsivý dvojče z filmu "Osvícení".
   
   

   

   bohužel, lepší fotku jsem nesehnala. zleva (jako zleva zleva) dvojče,
   nevěsta, "Bonnie", černá vdova.
   - Halloween 2013 -

   
   

   

   - moje náčtry alternativ na letošní halloween -
   zleva "vražedkyně", mrtvá indiánka, basic mrtvá holčička, "muž z ovoce a zeleniny"
   (inspirováno panem Arcimboldem)

2. SPRÁVNÁ ATMOSFÉRA
      - svíčky ve sklenicích náhodně rozmístěny po celé zahradě i domě (přítmí)
      - spousta, spousta dýní (nejlíp i pár čerstvých na společný vyřezávání)
      - duchové z prostěradel, zespoda nasvícení
      - Dobrá a vhodná background hudba
   
   https://www.youtube.com/watch?v=qMfoRqbS-Kods 

   

   pizzové mumie C:

   
   https://www.youtube.com/watch?v=h_zYmKxPRpg
   
   
3. TÉMATICKÉ JÍDLO
      - ani nevíte, jaká sranda je vyhrávat si s těmahle blbůstkama
      - Slané kosti: http://family.disney.com/recipes/salty-bones
      - Mumie hotdogy: http://www.pillsbury.com/recipes/deep-fried-crescent-mummy-dogs/882c0fca-a201-45ae-a6db-f6af95b1273b
      - Pizzové mumie: http://curryandcomfort.yummly.com/2012/10/yummy-mummy-pizzas.html
      - Jablečné "čelisti": http://ohsheglows.com/2012/10/15/3-ingredient-halloween-apple-bites/
      - Čokoládový puding + drcené čokoládové sušenky + haribo žížalky = delikátní „hlína“
      - Želé červi: http://data2.whicdn.com/images/141823385/large.jpg
   
   

   

   zdravá varianta

   

   jedlá hlína!

   

   co takhle sušenky z Alenky?

   
   
4. HORORY   - Shutter, The Exorcist, Trick O‘Treat, The Others
   - pozn.: zrovna tyhle jsem vybrala, protože jsme s magorama už hodně dobrých hororů viděly. pokud nejste v hororech tak zběhlí, doporučuju The Conjuring, Sinister nebo The Sixth Sense, skvělý horory
   - pozn. 2: k hororům se skvěle hodí pizza
5. PROCHÁZKA PO MĚSTĚ (v kostýmech, samozřejmě)
      - Dodejte si kuráž, seberte partu a vyrazte v děsivých převlecích někam mezi lidi. Nafoťte co nejvíc cool fotek!
   
   
   
   
6. DALŠÍ 
   
      - schovka v noci
      - šklebící se balonky (namalované obličeje)
      - vyprávění hororů ve tmě za světla svíčky
      - papírové tašky (aby se daly pomalovat) s pár mňamkama na domů pro hosty
      - provazová světélka zavěšena ve stromech

Tak to byl souhrn, co budeme asi tak o Halloweenu dělat my. Kdybyste pořád ještě váhali, jak co zorganizovat, další super typy najdete tady. C:

Pokud si opravdu dáte tu práci, vyrobíte kostým, zorganizujete sraz a vyrazíte ven, PROSÍM,

dejte mi do komentáře odkazy na fotky z vašeho slavení! Moc ráda si je projedu, hehe C:

Taky mi můžete napsat, jakej kostým se vám zdá nejzajímavější, to by mi docela pomohlo.

Neváhejte se na cokoliv zeptat. Ráda vám přiblížím nějaký kostým něbo recept C:

Tak. 

Teď už nezbývá než popřát...

PODZIMNÍ ÚVAHA O PODIVNOSTECH MÉHO JÁ

Miluju ranní mlhu, když se v ní domky mojí malebný vesničky utápí. Když vyjdu ven, z horkýho čaje v mých rukou stoupá pára a tu a tam mě omamuje sotva postřehnutelná, ale přesto výrazná vůně čerstvý trávy.

Ahoj magoři,
       Začala jsem číst Malého prince. Strašně se mi to líbí, je tam tolik metafor! A můj seznam rozečtených knih se tak rozšířil na krásné čtyři.
       Měla bych asi začít dělat "čtenářák". Je to vlastně podrobnej rozbor knihy, prý už na maturitu - jinýma slovama esej o  všemožných "co by, kdyby". Neuvěřitelně mě to štve. Nesnesu, když mi někdo kecá do toho, co mám číst. A ještě víc nesnesu, když pak ani nemám čas číst to, co opravdu číst chci.

       Dopsala jsem úvahu do občanky na to nejhorší možný téma, co může asociální nepochopenej/nepochopitelnej magor dostat. "Co si o sobě myslím já a co si o mně myslí ostatní."
Uf. To bylo něco. Snůška inteligentně znějících vět dopodrobna rozebírajících čirou podstatu mého já, které o mně neříkají vlastně vůbec nic (ach, jak typické).

But I won't follow you

Into the rabbit hole

I said I would

But then I saw

The ship of woes

They didn't want me to 

. . .

Nuže dobrá tedy. Kdoví, třeba se vám to někdy bude taky hodit. Děkuji. Není zač.

"K tomu, abych mohla co nejpřesněji analyzovat, co si o sobě vlastně myslím, nejprve musím pochopit, kdo jsem já. A k pochopení mně samotné si musím uvědomit, že mou povahu netvoří pouze jedna složka. Četla jsem, že naše „já“ má podle psychologů dokonce čtyři podoby. První je takzvané „skutečné já“. To je náš názor na sebe samé jako celek, tedy jak vnímáme sami sebe v co nejobsáhlejším smyslu slova. Další je „vnímané já“, tedy naše já v daném okamžiku a za daných okolností, zahrnující naše současné pocity. Třetí složka je „ideální já“, obraz perfektní a ve stejné míře nereálné osobnosti, které bychom chtěli dosáhnout. A konečně pak „prezentované já“ s vlastnostmi, které ukazujeme okolí a to, jak chceme, aby nás okolí vnímalo.

Mé „skutečné já“ je zároveň těžké a lehké popsat. Během svého krátkého života jsem prošla pozoruhodným počtem vcelku zásadních uvědomění a změn pohledu na určité věci, takže jsem se ve své vrtkavé hlavičce už dávno přestala orientovat. Patří sem jistě všechny mé vlastnosti a rysy utvářející pak názor na svět i sebe samou, moje zlozvyky a podivnosti a především moje hodnocení všeho výše uvedeného. 

Je tu má výbušnost, kterou se snažím korigovat, můj perfekcionismus, tvrdohlavost, vztah k umění a hudbě, která pro mě znamená víc, než si připouštím, otevřenost, díky které už jsem se nejednou spálila, má láska o obdiv ke koním, mé paradoxní pohrdání lidmi a lidskou rasou vůbec, zarytá odmítavost, spontánnost, možná až příliš často užívaný sarkasmus, docela rozvinutá empatie a ochota pomoct, racionálnost, typický pesimismus, neschopnost čelit problémům, můj chorobný strach z neznámého a ze zklamání druhých a mé chronické výkyvy nálad, které jsem se stále nenaučila ovládat.

„Vnímané já“ se samozřejmě často mění. V tuhle konkrétní chvíli se vnímám jako lehce unavené vytížené dítě, které se na úkor svého duševního pokoje a fyzického zdraví snaží zklamat co nejméně lidí a možná mělo také jít dneska spát o trochu dřív.

Mé „ideální já“ je stejně stálé a nedosažitelné, jako vždy bylo. Vím, že nikdy nebudu ideální a ani nad tím moc nepřemýšlím.Věřím, že ti správní lidé mě vezmou mezi sebe i přes mou vyčnívající nedokonalost.

Tím se dostáváme ke čtvrté a poslední složce mé osobnosti. K „já“, které prezentuji veřejnosti a přátelům. Mezi lidmi jsem většinou živá a veselá. Samozřejmě se někdy projeví mé výše zmíněné změny nálad, které se však snažím především mezi lidmi potlačit či případně skrývat. Zpravidla nechci, aby mě lidi měli za slabou nebo mě snad i litovali, a tak v sobě většinou dusím jakékoliv emoce, které by mohly nějak zneklidnit či obtěžovat lidi, které mám ráda. 

To se mi ale někdy vymyká z rukou."

Mirrors on the ceiling,
The pink champagne on ice, and she said,
"We are all just prisoners here of our own device."
And in the master's chambers
They gathered for the feast,
They stab it with their steely knives,
but they can't kill the beast.

Last thing I remember,
I was running for the door
I had to find the passage
back to the place I was before.
"Relax," said the night man
"We are programed to receive,
You can check out any time you like,
but you can never leave."

- Eagles, Hotel California