Se skloněnou hlavou fascinovaně pozorovala svoje nohy při chůzi. Zdálo se jí, že se půda pod ní roztáčí pokaždý, když došlápne. Rozběhla se. Svět se točil rychleji a rychleji. Běžela a smála se! Náhle vzhlédla a svět v tu ránu stál. Všechno znehybnělo, vzduch se rozechvěl. Svět čekal na její povel k pohybu. Ze srdce se zasmála.
________________________________
Zazvonila na zvonek a čekala. Tuhle situaci si v hlavě přehrávala snad tisíckrát, měla ji promyšlenou všemi směry, přesně věděla, jak se v kterémkoli případě zachovat. Přesto byla nervózní. Ve zvonku to zašramotilo.
"Kdo je to?"
"Přišla jsem ti vyprávět svoje sny," řekla klidně. Uměla dokonale zastírat nejistotu v hlase. A chvíli tápal. Vzpomněl si. Seděli vedle sebe a mluvili o nahotě, čistotě, lásce a... o jejích snech. ("Mohl bys mi vysvětlit, co děláš v mejch snech." "To bych je nejdřív musel slyšet." "Přijdu ti je teda převyprávět.")
"Eh... ty jsi vážně tady?"
Pomlka. Pár sekund odbilo v hlavě odporně pomalu, ty chladné hlasité údery jí resonovaly v uších. Byla na to ale připravená.
"Jasně, tak pojď asi dál," ozvalo se ze zvonku ledabyle.
Od dveří už nikdo neodpovídal.
"Haló?" řekl A trochu těžkopádně. "Jsi tam ještě?"
Ticho. A přiběhl k oknu a několika spěšnými pohyby ho otevřel. Proud mrazivého vzduchu. Kudrnatá hlava vykoukla ven na ulici. Koutkem oka stačil zaznamenat drobnou postavu mizející za rohem jeho bloku. Zavolat za ní už nestačil.
________________________________
Cítí v sobě obrovskou energii zbarvenou do temně rudé. Hromadí se v ní, tetelí se, otřásá s ní při každém pohybu. Chvílemi pláče a chvílemi se směje. Když přemýšlí nad ním, zapomíná mluvit. Když je pak s ním, exploduje. Naráz a absolutně, proudy rudé energie obrovské síly z ní současně vyzařují i tryskají, derou se na povrch, oslňují všechno a všechny kolem, včetně jí samotné, zastavují svět i čas. Pokaždé čeká, že ji to roztrhá na kusy. Jenže jí to posílí. Znovu a znovu se tomu oddává, nic jiného jí ani nezbývá. Kdyby se nepoddala, tak pod tím náporem zešílí. Ví to. On to ví taky.
Jistě, že jsem dokonale v pořádku. Už jsem se smířila s tím, že tu nejsi. Alespoň mám čas na sebe. Budu poslouchat Queens Of The Stone Age, velmi nahlas. Ležet ve tmě na zemi. Možná trošku plakat. Na to tě stejně nepotřebuju. Nechoď.
Sleduju svůj odraz v zrcadle, když si pro sebe odříkávám cizojazyčný věty (mateřštinu nenávistí naplnit neumím). Ach, jsem tak chladná! Kéž bych byla chladnokrevná. Nejsem. Má krev je svůdně teplá. Všechno mě rozhodí, a já nemám kam utíkat, když ne za tebou. Ta závislost mě ubíjí, chci být zas nezávislá. Jenže ty jsi pryč a máš se dobře, dobře ti tak. Já jsem taky pryč.
Chceš znát tu myšlenku? Mám ti ji říct? Neřeknu. Bolelo by to. Bolesti je na světě ažaž a já chci vyzařovat jen lásku. Ale je tu tma. Nic nezáří.
Den na hovno. Zajímá tě to? Nemusí. Rozumím, v tvém životě je prostě mnoho dalších lidí, jistě jsou všichni zajímavější, přístupnější, chytřejší a krásnější než já. Vím to a ty taky, ničíš mě.
Jenže miluješ mě. Doufám, že ti to dojde, protože mě to nedochází. Končim hovor, protože nevoláš. Měj se dnes krásně. Vím, že budeš.
Deska Dawida Bowieho, co Štěpán přivezl z Francie. Horká pára stoupající z hrnku a vůně jasmínovýho čaje. Namodralý světlo z vánočních řetězovejch lampiček. Stíny a iluzorní obrazce na podnětně pomalovaný černo-modro-bílý zdi...
Jen vás seznamuju s autentickou atmosférou mýho večerního světa.
Teď si pusťte tohle.
Drazí spolubydlící,
procházím chodbami své školy a potkávám neznámý lidi, co neexistují - všechno je neskutečný a vzdálený - a mlčí. Procházím chodbami a prý už teď vím, jak se Ona cítí. 'To není dobře'. Kde jsem tohle chytila?
Ráda otvírám tvoje dopisy, drahá J. Ráda otvírám tvojí hlavu. Moc bych si/Ti přála, abys byla jednou ve svý hlavě šťastná. Chceš obejmout?
Život mě někdy nutí plakat, pláču tedy nad hrobem svý milovaný babičky (sotva si na ní vzpomenu a tak pro ni pláču), ježto na hřbitově (všude smrt a hroby na prodej) mě život děsí nejvíc. Paralyzoval mě strach z toho, že já sama svůj život promrhám šílenstvím a zemřu s tím, že jsem nikdy nežila, neuvědomovala si, nevnímala život... Přemýšlela jsem nad tím, tiskla Štěpánovu ruku ("Jsi trochu nevyrovnaná, a proto máš mě."), sledovala jsem bedlivě každý z těch hrobů a doufala jsem celým svým srdcem, že všichni ti lidé svůj život prožili tak, jak si přáli. V tu chvíli to bylo nesmírně důležitý.
/ Možná bych tě mela radši, kdybychom spolu spali. / Jsme metafyzická rovnice - dvě strany s jednim řešenim. Vzdychám do prázdna. Jsi pohonná hmota, jedu na tebe a jedu zatraceně rychle - nestíhám se ohlížet, co za sebou nechávám (nejsi tam někde i ty?). Snad je to tak dobře. Ano, je dobře, dokud/pokud se držíme vysoko nad zemí, nohama na zemi. Jsi zvláštní druh umělce a slovo přehnaný bylo stvořený přímo pro tebe. Postel se mi jeví nepříjemně rozměrná a chladná. Jak ráda bych spala (!) s tebou.
Vyžívám se v průměrnosti. Každej stav mysli je svym způsobem nesmírně fascinující, ale stav čistě normální je pro mě nejpozoruhodnější - mluvit s obyčejnými lidmi o obyčejných věcech. Tuhle přirozenost nelze navodit, musíš být normální, abys to pocítil/a. Hádám, že proto je normalita tak negativně vnímaná. Běžnou veřejností je nazývána nudnou, náma (My: společnost paralelního vesmíru, ve kterym Dvě z nás sedí před televizí, co na každym kanále promítá ten samej snímek nás Nás dvou, taky je tu jeden schovanej ovladač a jedny dveře, kterýma se Jedna z nás neustále plíží) je nazývána "světlou chvilkou". Kéž by si lidé uvědomovali krásu obyčejného života. Kéž bych ji i já mohla vnímat. Třeba bych pak přestala mít ten pitomej strach.
Nepodceňujme se, dyť přestože můžem, nemusíme chtít
A i když bysme někdy měli, nemusíme vlastně vůbec nic
Dnes ráno jsem se probudila s úplně prázdnou myslí. V hlavě mi vzdáleně zněla melodie nějaký známý písničky, ale nevnímala jsem jí. Třásla jsem se po celym těle, ale všechno ostatní už bylo zpátky v normálu. Zavřela jsem oči a zachumlala se do peřin, přestože v místnosti bylo horko. Je to pryč.
Pár hodin zpátky, za nejhlubší noci, jsem prožívala zvláštní stav. Nemohla jsem přes nesmírnou únavu i nejměkčí peřinu zamhouřit oči. Znervózňovalo mě to, s usnutim problémy nemívám. Můj mozek jako na truc pracoval na sto procent. Po nějaký době balancování mezi spánkem a bděnim se mi začaly v hlavě dít divný věci.
Bylo to tak zvláštní, intenzivní, šílený. Nejdřív jsem vnímala jen zrychlenj tlukot svýho srdce. Pak jsem si všimla, že kolem mě (kde jsem?) duní i muj dech. Všimla jsem si toho dechu, protože obvykle úmyslně dýchám neslyšně... Hlavou mi začaly okamžitou a neuvěřitelnou rychlostí proudit myšlenky, ale bylo jich tisíce a tisíce a padaly přes sebe a narážely a splývaly v podivný skvrny a motaly se jedna s druhou.
První reakce byl strach, jako ze všeho novýho. Vnímala jsem vlny paralyzujícího strachu čas od času zaplavit moje srdce, ale hned zase odezněly. Nešlo to regulovat, nedokázala jsem svojí mysli domluvit, aby toho nechala - a že jsem na ni křičela. Odpovědí mi byl zase křik, satiricky znásobenej a ve formě blyštivejch proudů dalších myšlenek. Byla jsem nicotná a téměř beztvará postavička ve svý vlastní hlavě a muj zoufalej hlas se ztrácel v animálnim halasu zmutovanej emocí.
Dekompresní nemoc. Čistě zhmotněný cítění, sebemenší myšlenky i zdánlivě malicherný vjemy, co jsem si během včerejška utvořila. Viděla jsem - ať už přímo či obrazně - všecičko do posledního detailu, ale v úplně nepřirozeně přehnanym měřítku.
Malátně jsem sáhla po telefonu - 1:26. Zachvátilo mě nutkání zavolat Štěpánovi, ježto jsem potřebovala svojí/jeho dávku, abych se zklidnila. Okamžitě jsem nápad zavrhla s ohledem na pokročilou hodinu. Ale potřeba Štěpána mi v hlavě transformovala v něco nečekanýho. A stav pokračoval.
Přestala jsem vnímat zrychlenej tep a kradmej strach, odevzdala jsem se svýmu vratkýmu vědomí, a najednou jsem slyšela, že někdo mluví. Čím víc jsem chtěla slyšet, tím hlas sílil. Soustředila jsem se na ten hlas a vtom mi došlo, že mluví Štěpán. Zaradovala jsem se. Štěpán ale nemluvil ke mě, přestože byl jeho hlas výplodem mojí mysli. Odříkával nesouvislý věty. Odříkával totiž tok mých úvah v okamžiku, kdy mě napadaly. Po chvíli jsem nevnímala nic, než Štěpánův hlas, ale jen co jsem vstřebala radost ze známýho hlasu, začalo mě až nesmyslně rozčilovat, že nemluví ke mně. Zoufale jsem si přála, aby mi řekl, že mě miluje, aby mě uklidnil. Rozhodla jsem se vnutit mu ty slova do úst. Úvaha byla jednoduchá: Jsou to moje myšlenky, co říká, budu teda myslet na to, jak mi říká, že mě miluje.
Vynaložila jsem všechnu energii a donutila jsem Štěpána na okamžik přerušit proud zmatenejch slov a říct jedno "Miluju tě." Pak pokračoval v přeříkávání.
Vybavuju si ještě, že se mi v tý změti míhal i jeden človíček, se kterým jsem včera trávila čas, a neustále se mě naléhavě na něco ptal. Byla jsem zmatená z jeho otázek a ze všeho dění kolem a tak jsem po chvíli mlčení jen nepřítomně kývla hlavou (na tenhle motorickej akt jsem se částečně probrala, tedy doopravdy jsem na polštáři kývla hlavou). Nato se rozplynul.
Další z konkrétních lidí/předmětů mý mysli mi zase ukazoval jakýsi zářící a třpytivý kamínky - diamanty či co - oslňovalo mě to a chtěla jsem, aby se to taky rozplynulo. Tyhle obrazy se během toho stavu ještě hodněkrát opakovaly, v různejch formách a situacích, všechny nesmyslně navazující v perfektním smyslu. Škoda, že už si nepamatuju, co konkrétního znamenaly a proč se mi takhle zjevily.
To je všechno, co si z tohohle tripu za hranice svýho vědomí/vědění/chápání pamatuju. Hádám, že jsem usla někdy kolem třetí hodiny ranní a pak už jsem byla v pořádku a vyrovnaná.
Chtěla bych to zažít znova, někdy až nebudu tak moc potřebovat spát.
Štěpán je naplněnej věděnim, ze kterýho já mám takovej strach. Jak to, že nepropadl depresím, když teď přišel na bytostní zbytečnost všeho bytí? potřebuju si jeho myšlenky zasadit do kontextu, abych ho dokázala pochopit. Mluví řečí alchymistů, všechno je všechno, nic je nic a všechno je nic zároveň. Ale jak tohle všechno paralelně funguje?
Seděla jsem v trávě na kraji pole, ve 3 hodiny ráno, jen s termoskou černýho čaje a mou guru-hoe. Čekaly jsme na zatmění Měsíce. Hvězdy se objevovaly a zas mizely mezi bělostnýma mrakama, který teď byly ozářený znásobenym měsíčnim světlem. Dívat se nahoru bylo jako hledět do jinýho světa - přišlo mi, že ty hvězdy nemůžou bejt součástí naší galaxie, ale že vidim až za ní a to mě naplňovalo zvláštnim a opojnym věděnim. Čas se zastavil. Mizející Měsíc vyšel z oranžovošedých mraků vždy ještě rudější než předtím a my vždycky jen otevřely pusu a zbožně zíraly. Seděly jsme tam téměř dvě hodiny, dokud nám nemrzly prsty, zatímco jenmůj Štěpán prožíval stavy, co ho posouvaly daleko mimo náš svět i galaxii. Povídal mi, že vnímá a pociťuje na svejch bedrech ryzí podstatu vesmíru a prchlivou krásu světa. Nevím, o co krásnější by ale mohl svět v tom okamžiku být, kdybych si i já jeho krásu uvědomovala a pocítila ji. Nemyslím, že bych poznala změnu.
"Jsi šťastná?" chytne mou hlavu do dlaní a usměje
se tak, že poodhalí mezírku mezi horními zuby. "Jsem šťastná," odpovídám
s ryzim úsměvem a dívám se mu přímo do očí. Jsem šťastná. Nikdy jsem
nebyla šťastnější. Všechno, co svět nabízí, ztrácí smysl a já chci buď zemřít,
nebo s ním být navždy. Past.
Štěpán mě nedávno vyzval, abych se mu podívala do očí a pokusila se říct něco, co by ho zranilo. Hleděla jsem na něj soustředěně, ale při tom pohledu mě nenapadalo nic než jasná a čistá skutečnost, že ho nikdy nechci zranit. A tak jsem mlčela. Teď už ale vím, co bych řekla. Jsi na mě příliš uvědomělej a já ti nikdy nemohu porozumět. Koho myslíte, že by to zranilo víc?
Seděla jsem v kruhu desítek věřících, křesťanů, pánbíčkářů - malejch i velkejch, jak vírou, tak věkem. Seděla jsem tam a necítila soudržnost a necítila jsem se být jako oni, ani jsem nechtěla, přestože ti lidi byli z velký většiny úžasní a sympatičtí a usměvaví a vůbec. Asi je to hřích, rouhání - hádám - ale tohle bytí s tolika věřícíma ze mě udělalo mnohem menšího křesťana, než jsem kdy byla.
Seděla jsem u ohně, v kruhu desítek věřících, a nemohla myslet na nic jinýho, než na to, jak vroucně jsou mí společníci odevzdáni Pánu, či Ježíši, či Hospodinovi, Otci... (nazývají totiž svého Boha pokaždé jinak, přestože myslím, že už ani oni sami nerozeznávají, komu své chvalozpěvy přesně referují). Nedokázala jsem pochopit, kde berou tu jistotu a pevnost hlasu, se kterou zpívají oslavný písně Bohu nebo mu předkládají své modlitby, a o to míň jsem ji dokázala najít v sobě. Nechápala jsem, proč je tolik naplňuje děkování Bohu za všechno, co se stalo i nestalo, přestože jsem si byla jistá, že si musí nějak uvědomovat, že zásluhy za ty záležitosti patří jen jim samotným.
Seděla jsem tam a necítila nic než obdiv, a možná, úplně na na dnu dušičky, závist. Přestože mne unavovalo to každodenní téměř identické děkování a prošení, nemohla jsem nic než v úžasu poslouchat. A je to podivně smutné, že jsem tenhle text psala ve třetí osobě, ale ach, promiňte, Pane, Otče, Bože, Hospodine, či Ježíši, ale já už jen z úcty k těm veselým lidem nemohla jinak. Je to zvláštní věc, víra. A náboženství, ať už jakékoliv, je pro silné, ba ty nejsilnější. A já tedy nemohu být křesťan.
Stále hledám inspiraci, ale nemůžu se zbavit pocitu, že mi odjela na letní tábor. Vlastně mi ani nechybí, protože - jak mi sama šeptá v měsíční záři letní noci - je mojí neodmyslitelnou součástí. Přesto postrádám její vůni a její doteky.
Vítr se zvedal a venku hřmělo
Mozek propadl slastnému snění
v mýtyckém světě hledal oproštění
od ospalých dnů i nočního bdění
od nedostatku soustředení
A vyvstane myšlenka z onoho chvění
hladinu čirého rozumu zpění
'to ty jsi můj nejmilejší typ umění
jen v tvé moci je rozum můj i vědění
v sametové tmě žárem oslepení
nevinní marně hledají rozhřešení'
Mozart je mým průvodcem, Janáček mým svůdníkem a Čajkovskij mým světlonošem. Thoreau je mým učitelem, Poe mým guvernantem, Jirous s Gellnerem se mnou chodí pít. A ačkoliv mě všichni tito vzácní páni provází téměř kamkoliv kráčím a byť naše cesta vede vždy vysoko nad mráčky lidské reality, nedokážu už žít, ba ani přemýšlet produktivně. Můj mozek, mé tělo i srdce stůně nemocí svůdné slasti, všechno mé vědomí i vědění, ach, všechno, co jsem, je teď v Jeho moci. Zadupává všechnu mou inspiraci (všechna má inspirace je On) a vzbouzí ve mě něhu a cit, kterému stále nerozumím. Láska je jako loutkové divadlo se dvěma loutkami, co se ovládají navzájem. Má hra stále neohroženě graduje. A já věřím v reinkarnaci, neboť až se uzdravím, musím zemřít.
Vzbudila jsem se uprostřed noci z divnýho snu /všechny
sny jsou teď divný/, sípavě jsem se nadechovala a zase jsem pocítila ten známej
tlak na prsou, při kterym se cítim, jako by mi někdo vyrval vnitřnosti a nacpal
tam místo nich nějakou trhavinu. Třásla jsem se po celym těle a chtělo se mi
zvracet.
Zvenku jsem uslyšela burácení hromů. Jak dramatický. Vstala jsem, stěží se nacpala do džín a popadla
mikinu.
A teď jsem tady.
V noci jsou ulice poetičtější, pokud nemyslíte na to,
kolik ztracenejch duší s váma tu noční poetiku sdílí. Protože když na to
myslíte, jsou pak ulice děsivější. A všichni vypadají jako přízraky. Ale hádám, že tak to funguje se vším. Někdy si
říkám, jestli by přece jen nebylo lepší nad věcma příliš nepřemýšlet.
Vdechuju dusnej vzduch a zamlkle studuju cigaretovej kouř.
Vedle bílý sražený páry, která mi s každym hlubokym nádechem vychází
z úst, vypadá ten kouř tak nějak smrtelně temnej. Šklebí se na mě. Nesnášim
ten kouř. Nesnášim ho.
Tak už to chodí, že? Sami se připoutáváme k věcem,
který nenávidíme. A tak dlouho se přesvědčujem, že bez nich nemůžem žít, až tý
mrzký lži uvěříme. Tim se pak stanem - my sami - otrokama těch věcí. Ha! Život
je tolik zvláštní a lidé tak naivní…
Možná že by přece jen bylo zdravější si prostě rozřezat žíly. ‚Ty jsi tak hloupá , Ellayne,‘ řekl mi, když viděl moje jizvy. Pevně mě stiskl v náručí.‚Já vím,‘ odpověděla jsem tehdy. Ale
koho to nakonec zajímá, jestli hnijete zevnitř nebo zvenku.
Jistě, jenže mně pohled na krev nedělá dobře. Mně. Ach, to je vážně komický.
Típnu cigaretu o vlhkou zem, protože se rozpršelo. Nejdu
domů. Chci se ale soustředit jen na bouřku, chci jí vnímat každou buňkou těla,
vdechovat studenej vzduch a cítit vlhký kapky stékat po mojí tváři. Jak jinak
bychom v životě poznali štěstí, když nebudeme vnímat panenskou krásu tak,
jak si zaslouží být vnímána?
Sedím na širokym kameni a se zakloněnou hlavou hledím nahoru do temna, odkud na mě padají lehké kapky deště a svlažují mi kůži. Myslím jen na Kaie, jako vždycky, když prožívám něco pozoruhodnýho a nádhernýho. Myslím na všechny ty básně, který nikdy nenapíšu, básně opěvující krásu životů, který nikdy neprožiju. To ale nevadí. Jsem v těhle myšlenkách šťastná.
Ráno vstávám ve spánku. Vytržená ze sna, který trval hodiny (jenže čas je ve snu jenom prázdnej pojem), ale pamatuju si z něj pár nicotnejch minut, který mi zpětně nedávají smysl. Abych se probudila, musím skočit do ledový vody. Ach, jak nádhernej pocit! Jenže, žel, i potom mé vědomí každou chvíli kolísá.
Proplouvám životem příliš rychle, můj mozek nestíhá vnímat. Nebo je to pořád psychóza. Kdoví. (Já ne! Já nikdy neztratila kontrolu...) Mluvím a mluvím, a najednou, jen tak mezi řečí, mi v mozku vyvstane podivná myšlenka a já se zarazím: "Kdo to mluví tvým hlasem?" Ach, čím jsi mi dál, tím víc mi chybíš! Někdy večer, když ležím v prostorné posteli a svírá mě nesnesitelná tíha lásky (drtí mě zlehka a něžně a já se jí znovu a znovu poddávám), nutím sama sobě ošklivé vzpomínky na tebe a mámím s nimi city, aby mě ona Láska nechala spát. Někdy si je vnutím natolik, že se mi skoro hnusíš. Omlouvám se za to, opravdu. Jsem sobecká a odporně šťastná.
Láska balancuje mezi podivnými shodami náhod, život je totiž jen o načasování. A já jsem. A jsem tady, promlouvám k vám slovy bezejmenných mudrců.
Zajímalo by mě, kolik pomyslných nadějeplných náznaků vysíláme každý den svým blízkým, kolik z nich k nim opravdu dojde a kolik z nich zůstane nepovšimnuto. Zajímalo by mne, kolik takových nenápadných náznaků a posunků bylo vysláno mně. Chtěla bych si je všechny přehrát v černobílym filmu na plátně a jíst při tom sýrovej popcorn.
Světýlka pro inspiraci vyráží prosvítit cestu všem ztraceným duším!
Nebudu nijak omezovat hranice vaší fantazie popisováním těchto fotek (a věřte, že každá skrývá příběhy). Hleďte a vstřebávejte, dosazujte a zamýšlejte se!
Je večer, chce se mi spát, a přesto nechce, chtěla bych jít
ven a prožít dnešek znovu. Mám ve svém životě tolik krásně inspirativních lidí,
že kdybych byla dobrým básníkem a měla jen o něco víc času, napsala bych už
jistě nějaké světové dílo. Ale ještě víc mě těší, kolik krásně inspirativních
lidi ještě v životě nemám a kolik se mi jich v životě ještě mihne.
Ach, lidi jsou přece jen úžasný stvoření. Lidi, který
dovedou vnímat krásu a maj pro ní cit, a především lidi, kteří dovedou tu krásu
ocenit. A tihle Lidi když se náhodou sejdou, tak si přirozeně rozumí, vzájemně se ovlivňují a krůček po krůčku usměrňují své životy, ano, a usmívají se na sebe - jak úžasné věci dovedou! Takový lid by měl někde založit svou zem a žít v ní poklidným
poetickým životem opravdových mudrců.
A nebo ne, ať žádnou zem nezakládají. Jen ať dál chodí
našemi přelidněnými a přece prázdnými ulicemi v bezútěšné touze po
pochopení a poznání! O to krásnější bude je mezi šedými přízraky potkávat
v každodenním shonu.
Páni,
bouřky jsou myslím tim nejzajímavějšim a nejkrásnějšim přírodnim úkazem, no ne? Maj všechno. Ohlušující burácení hromů, zem se otřásá, totální tma a najednou záblesky oslnivýho světla... doprostřed ničeho, ano, a déšť! Zvuk kapek dopadajících na okno a vůbec... vzduch po dešti! A vítr před deštěm!
To je prostě muj cupoftea.
Což mi připomíná, že si hned jdu nějakej dobrej čaj uvařit. Dala bych si svuj levandulovej, jenže už jsem ho rozdala mi dražším osobám.
Ano, citronovej čaj už mi pomalu vychládá - obstojná alternativa za čaj levandulovej, myslim.
Zpěv se nejlíp rozlíhá vylidněnejma ulicema - nevimproč, a to je dobře - ono to je pak o to kouzelnější. Vidíte, kybych líp ovládala fyziku, nepřišlo by mi všechno, co dělám, tak jedinečný a pozoruhodný. A ve šklole by nás měli učit, jak v životě ocenit věci prostý a každodenní, jak se z nich radovat a jak porozumět. Ne ničemu konkrétnímu - to je zavádějící. Prostě jen porozumět.
Asi si založim svou vlastní pomyslnou školu. Ale do tý doby bych se s váma ráda podělila o jednu z mejch nově nalezenejch meditačních technik:
Až bude příště před bouřkou, vemte partu vašich blízkejch, vemte hudební nástroje a najděte si nějaký útulný místo s dobrym výhledem, usaďte se a poslouchejte - vnímejte - vstřebávejte! Až bude správná atmosféra - vítr, burácení hromů, záblesky na obzoru a správně svěží předbouřkovej vzduch - rozehrajte se! Je jedno, co budete hrát a je stejně tak jedno, na co to hrát budete! Prostě každej tvořte zvuky, zpívejte, křičte a radujte se, tančete a hrajte! A pak... až váš jednotnej hlas bude burácet tak silně, že překřičíte Bouřku - pak poznáte ryzí a nefalšovaný štěstí a radost z života
a možná dokonce na malou chviličku...
i porozumíte všemu, čemu chcete.
Ahoj čau kamarádi,
Dnes byl smutno-krásnej den. Znáte takový dny? Jistěže znáte - jsou to ty dny, co se vám navždycky vryjou do paměti.
Dnes na mě konečně dolehla všechna ta definitivnost. Dnes odcházeli ze školy maturanti - poslední zvonění tomu říkaj. A my jsme se najedli a popovídali si a taky hráli Bang a snažili se vstřebat poslední chvíle, kdy můžeme na chodbách vidět tváře mladých dospělých, podivně veselých a podivně zmoudřelých. Odedneška totiž z našich životů odchází. Puf. A už je nikdy neuvidíme.
A mě by to vlastně bylo docela jedno, protože jsem člověk vcelku nespolečenský a nezávazný, jenže já tam přece jenom mám jednoho Kamaráda. Vlastně to muj kamarád neni - kamarádi se spolu pravidelně baví aspoň jednou za měsíc. Ale mám ho ráda, protože je to jeden z mála opravdu pozoruhodnejch a vůbec prohození-slov-hodnejch lidí na naší škole. Ale protože jsem to já, nikdy jsem se nesebrala a nezačla se s nim fakt bavit. Vtipné. A teď odejde z mého života a já už ho nikdy neuvidim.
Možná abychom zapomněly a možná proto, že jsme neměly co jinýho dělat jsme usedly na nejodlehlejší schodiště (to aby nás nerušily podivné skřeky a lapidární konverzace našich vrstevníků) a zpívaly. A zvuk kytary a naše hlasy se rozléhaly chodbama. A bylo to krásný.
A potom se objevili dva kluci, mladší než my, což mě velmi těšilo, a přisedli k nám. A chválili nás. ("Tohle kdyby jste zahrály mezi lidma, tak si vyděláte!") A pak už jen seděli, usmívali a poslouchali. A pak nám dali do otevřenýho krytu na kytaru 1 korunu. A my se smály. A oni se smáli. A pak přišli další lidi. A pak další. A my pořád zpívaly, a naše hlasy zněly pořád stejně pevně a za těch zvuků a pohledů tichých usměvavých posluchačů (někdy se ale i přidali) jsme připadaly o něco jistější. Zjistily jsme, že po naší škole přece jen chodí inteligentní a otevření lidé, co mají na všechny kolem sebe dobrej vliv. A kytara je asi kozelnej nástroj, prostředník, co tyhle lidi svolává k sobě.
Celkem jsme dnes, já a Tes, vydělaly 2 Koruny české a to už je na jeden rohlík.
"Tohle mi bude tolik chybět" řekla. Usmála jsem se.
Pomyslela jsem si, jaký to asi bude, až tu nebude a já budu na tomhle místě sedět sama a těmahle chodbama bude znít jenom muj hlas. A jestli bude znít pevně. A jestli si budu pořád ještě připadat jistě. Ach ach.
Jsem sobec.
po tolika napsanejch článcích a vůbec čehokoliv, kde jsem tohle úvodní oslovení brala přinejmenším velmi s nadhledem, mně teď při jeho psaní mrazí v zádech.
Moje psychóza se pořád vrací, možná je teda příhodnější říct, že neodchází. Děsí mě to, předevšim teď večer, kdy mě všechno děsí o něco víc. Děsí mě, že nedokážu rozeznat, jestli nedokážu vnímat kvůli nemoci, nebo jestli už mám zas psychózu.
Nedokážu už víc rozeznat, jestli jsem zrovna normální. Zapomněla jsem totiž, jaký to je.
Hádám a snad i doufám, že všechny ty nevysvětlitelný výbuchy emocí bez reálnýho základu, co prožívám, jsou tohohle příčinou. Ale nevím, jestli to de facto na situaci něco vylepšuje nebo třeba alespoň vysvětluje. Nevím. Nevím Nevím.
Někdy jsem téměř úplně při smyslech, ale hmat vždycky převládá. Někdy jsem tak derealizovaná, že se nedokážu soustředit ani na nejjednodušší úkony. Čas ubíhá rychleji a zároveň pomaleji. Nevím, jestli jsem vůbec schopná něco tak pomíjivýho jako čas vnímat, a tak se na něj radši snažim nesoustředit.
Mám neustále pocit, že nedokážu uchopit situaci a že muj život je rozmazaná šmouha vzpomínek a vjemů - když si v hlavě přehrávám, co jsem během dne dělala, přijde mi to, jako když se přimhouřenýma očima koukám z okna vlaku. A navíc do cizího života.
Věci, co říkám, jako by vycházely z úst někoho jinýho. Ha, možná je to nakonec nějaká psychická porucha.
Všechno je to příliš. Snažim se si zvyknout, ale znechucuje mě to. A možná je to všechno v mý hlavě, možná je to iluze a zhmotněnej strach, ale ať je to, jak chce, neumim to zastavit. Zatim ne.
Je to až komický, jak se celej muj život a vědění touhle posranou psychózou překopal. Zjišťuju, jak moc jsem se nikdy neznala a jak chybný a naivní byly moje myšlenky. Možná, že až pochopim sama sebe, budu schopná se bránit.
Ale do tý doby mám strach. Hnusnej, plíživej a odporně racionální strach, - ano, ten nejhorší druh strachu -
Třeba když koukáš na hvězdy
a ony koukaj na tebe
a ty ptáš se jich s bázní
básní
proč básníci krásní
hledí na nebe
když básní
A nebo když tě láska tíží
drtivou silou na hrudi
tak něžně
že to co v temný noci
bdí
to co v temný noci budí
probuzené
se lekne a spí
Pak když zpíváš v temné noci
zpíváš cítíš vnímáš
noc
bez smyslu a bez pomoci
bezmocen jsi
neb ty zpíváš v temné noci
a v prázdnotě
hledí na tě
všichni Nejvyšší
To (ne)dává smysl
To
smyšlené pro tvou mysl
Dvojsmysl je v smyslnosti
ale to je bez rozmyslu
úmyslný nesmysl
řekla jsem si, protože můj blog je konstantně plnej prazvláštních memoárů a myšlenkovejch blitek, že bych se mohla tak nějak vrátit k úplnejm kořenům tohohle webu. Napsat po dlouhý době něco z úplně jinýho soudku (proč se tohle vůbec používá?). Nebudete mi možná věřit, ale můj prvotní cíl tady byl sepisovat zajímavý tipy na všechno možný.
A tak - haha - vám teď napíšu aktualizovanej Seznam hudby, co stojí za poslech, protože můj hudební vkus je za ten rok zas o skok dál a protože vás to jistě tolik zajímá. (A ano, opravdu zase použiju štítek Tips For You, přesvěčte se sami pod článkem!)
Než začnu, ráda bych podotkla, že nepodporuju škatulkování na hudební žánry. Stojím si za tím, že se tak jako tak v každý písni žánry prolínaj a vymezit skladbu (nedejbože celý album či tvorbu) do určitýho typu hudby je dle mého skromného názoru zbytečná a marnivá práce pro úzkostlivý pedanty.
Přesto však, ač se mi to příčí, musím své drahé hudební poety podle něčeho rozřadit, aby byl tenhle seznam alespoň k něčemu užitečnej. Rozřadím je tedy do čtyř rádoby kategorií podle toho, jaký aspirace ve mně jejich tvorba vzbouzí a v jaký náladě je podle mě nejlépe radno je poslouchat.
(Omlouvám se za to hojný užití slůvka já. Snad mne malinko ospravedlňuje to, že hudba je prostě a jednoduše subjektivní věc.)
Děkuji, prosím.
. . .
1 BRÁNA DO ÚDOLÍ ZASNĚNÝCH
Ano, jakkoliv to zní jako klišé, každej někdy potřebujeme utéct z reality do světa, kterej si můžeme přetvářet sami podle našich vlastních představ. Tahle autentická podnětná hudba je k takovému úprku vynikající doprovod.
Zrní
Ach, Zrní. Stačí si ty líbezný tóny jedenkrát pustit do sluchátek a okamžitě propadneš jejich kouzlu. Housle a píšťalka. Bosý nohy a rozechvělý těla. Nadšený tváře ve tmě a dokonalá souhra. Všechno sedí, všechno je tak, jak má. V jejich objetí můžeš bejt kymkoliv. Zrní prostě vedou.
Radiohead
Klasika. Nemohla jsem si tyhle pány však odpustit, protože v minulym hudebnim žebříčku jsem je nevimproč neuvedla. Místy psychedelická hudba obohacená nesmrtelným hlasem Thoma Yorkeho a originálními nástroji, která se vám okamžitě vryje do hlavy.
Navíc jsem našla kuriozitu: výborná skladba od Radiohead vydaná roku 2003 (umělecký kruhy totiž tvorbu Radiohead víceméně odepsaly po roce 1997 - netvrdím že neprávem).
Popravdě ale nevím, jestli mi tak dobrá přijde samotná píseň, nebo animace, kterou pro ni stvořil Gastón Viñas. Posuďte sami.
Indiánská hudba pro opojení smyslů
Nevím, jestli jste někdy zkoušeli usínat za zvuků panovy flétny, ale já si nic magičtějšího neumim představit. Viděli jsme kdysi tyhle ekvádorský indiány hrát v ulicích v jednom italskym městě. Byla jsem malá, vybavuju si jen, jak mnou ta hudba prostupovala a jak se mi chvělo srdíčko. Táta se s nima dal do řeči a odnesli jsme si dvě cédéčka. Dodnes maj v mojí sbírce speciální místo.
"červený indiáni" a "zelený indiáni"
. . .
2 HUDBA PRO KAŽDOU PŘÍLEŽITOST (punk či rock?)
Je v ní totiž všechno, co od hudby můžem chtít.
Green Day
Nelze je sem nezařadit, víc však k legendárním Green Day jistě říkat nepotřebuju.
Odrhovačka, přesto nepopiratelně moje 2 největší srdovky.
Billy Talent
Billy Talent mi od prvního okamžiku učarovali především svýma výjímečně působivýma textama. Když jsem se přenesla přes toto prvotní opojení a zaposlouchala se do samotný hudby, zjistila jsem, že po pár dnech nemůžu z hlavy dostat ani melodie. Poetičtější 'punkrockovou' kapelu asi nenajdete.
Ugly Kid Joe
Nedávno jsem poutavou hudbu těchto dlouhovlasých bláznopánů poslouchala v metru a najednou jsem se usmívala na celý kolo a měla jsem děsnou chuť začít se bavit s cizíma lidma kolem. Nakonec jsem tohle neobvyklý nutkání raději potlačila, dobrá nálada mi ale zůstala.
Zajímavost pro fanoušky TWD: V následujícím videoklipu na Cats In The Cradle se na chvíli objeví ještě náctiletej Norman Reedus (Daryl Dixon)!
Queens Of The Stone Age
Jeden muj kamarád mi jednoho hvězdného večera doporučil QOTSA se slovy 'je to taková kapela pro teenagery'. Moje kamarádka zas pár dní nato řekla, že 'všechny jejich písně zněj stejně'. Po pár měsících poslouchání bych ráda oficiálně vyvrátila obojí. Queens Of The Stone Age jsou prostě a jednoduše nejlepší podkladová hudba pro vyb(l)ití jakejchkoliv emocí a nikdy nezklamou pomoct vytřídit zmotaný myšlenky.
. . .
3 KDYŽ MÁŠ CHUŤ FILOZOFOVAT NA STŘEŠE PANELÁKU
Na tyhle pány se obracim, když potřebuju nějak stimulovat rozjařenou mysl a ve všem vidim poetiku.
Ahojte, The Perks Of Being a Wallflower (česky Ten kdo stojí v koutě) je rozhodně jedna z mejch nejoblíbenějších knih. Jistě už jsem o ní mluvila dřív, protože už jí čtu poněkolikáté. A co víc, nedávno jsem si dopřála to potěšení, že jsem si ji koupila v originále. Leží teď u mě doma v knihovničce, pečlivě zabalena do obalu ze starých not, nyní už patřičně politém a potrhaném (ale nebojte, kniha je stále v pořádku a zachovává si svou osobitou vůni).
Po dočtení anglické verze (shledala jsem, že v tomhle případě je originál opravu ještě lepší) jsem cítila nutkavou potřebu podělit se s vámi o některé její Perly, které jsem si v knize podtrhla. Každý, kdo četl, jistě pochopí. A kdo nečetl, vřele doufám, že si The Perks Of Being a Wallflower díky této návnadě přečte.
Je docela dobře možné, že některé z citátů vám i přes mou snahu přiblížit kontext nebudou dávat smysl. Pevně ale věřím, že až budete knihu číst sami (a vy budete!), dáte mi vědět o svých vlastních Perlách, které jste si v ní zase podtrhali vy - každý si v ní totiž najde něco svého.
Vstřebávejte, moji milí.
"So this is my life. And I want you to know that I'm both happy and sad and I'm still trying to figure out how that could be."
"I wish I knew. It might make me miss him more clearly. It might have made sad sense."
"Charlie, we accept the love we think we deserve."
"You see thing. You keep quiet about them. And you understand."
"When we got out of the tunel, Sam screamed this really fun scream, and there it was. Downtown. Lights on buildings and everything that makes you wonder. Sam sat down and started laughing. Patrick started laughing. I started laughing.
And in that moment, I swear we were infinite."
"Maybe these are my glory days, and I'm not even realizing it because they don't involve a ball."
"I hope it's the kind of second side that he can listen to whenever he drives alone and feel like he belongs to something whenever he's sad."
"I hope the people who wrote those songs are happy. I hope that they feel it's enough. I really do because they've made me happy."
"Sam and Patrick looked at me. And I looked at them. And I think they knew. Not anything specific really. They just knew. And I think that's all you can ever ask from a friend."
"I guess she didn't know how much she talked or how much I listen."
"I think it would be great if sledding were always enough, but it isn't."
"It's like my very first memory, which I guess is the first time I was aware that I was alive."
"Nobody can be as big as the Beatles because the Beatles already gave it a "context". The reason they were so big is that they had no one to compare themselves with, so the sky was the limit."
"Maybe this is the way things are supposed to be, but it doesn't feel right."
"Just tell me how to be different in a way that makes sense. To make this all go away. And disappear."
"It suddenly dawned on me that if Michael were still around, Susan probably wouldn't be "going out" with him anymore. Not because she's a bad person or shallow or mean. But because things change. And friends leave. And life doesn't stop for anybody."
"When I was driving home, I just thought about the word "special". And I thoght the last person who said that about me was my aunt Helen. I was very grateful to have heard it again. Because I guess we all forget sometimes. And I think everyone is special in their own way. I really do."
"I think on my next birthday, I'm going to buy my mom a present. I think that should be a tradition. The kid gets gifts from everybody, and he buys one present for his mom since she was there, too. I think that would be nice."
"So I guess we are who we are for a lot of reasons. And maybe we'll never know most of them. But even if we don't have the power to choose where we come from, we can still choose where we go from there."
"Mybe it's good to put things in a perspective, but sometimes, I think that the only perspective is to really be there."
začíná to bejt nad moje síly. spaste mě, ale nejdřív... spaste jeho. protože tohle si nezaslouží. pamatuju si časy, kdy jsem jeho psala s velkym J. a pamatuju si časy, kdy jsem se po přeříznutí další vypomínky cejtila líp. teď to nepomáhá. nic nepomáhá. a nateklý rány žádnou úlevu nepřinášej.
obracim se ke svýmu spasiteli a on mě odmítá s výsměchem. co teď, co teď.
už jsem na jiný úrovni paranoiy..
stoupám si do fronty na 'prozření', ale než se dostanu na řadu, můj život uběhne a já prozřívám doprostřed marnosti všech svejch počinů, příliš stará na rozhřešení a příliš mladá.... zemřít.
spaste svý nicotný duše, než vás zavrhnou. nikdo neni zotročenej míněnim kohokoliv jinýho o něm, než je otrokem vlastního mínění sám o sobě. (Henry David Thoreau mne inspiroval všemi možnými způsoby) pasti, který lačně pokládáme, už dávno zklaply
Ahojte,
Nebudu se omlouvat za to, že už mě nezajímaj moje vlastní příspěvky, jejich dochvilnost a vůbec jejich literární hodnota, stejně jako se nebudu omlouvat za to, že mě přestaly zajímat příspěvky kohokoliv jinýho, případně jejich hodnota. A to z jednoho prostýho důvodu. Je to všechno jen póza.
Zástupy lidí, co konstantně píšou řádky, o kterejch si myslej, že zní chytře, a přitom si každou větou odporují. Lidi, kteří dokola omýlají svůj život a cpou ostatním lidem věci pro ně důležitý a další věci, o kterejch si myslí, že ví první poslední. A myslí si, že jsou něčim vyjímeční. Pravdou je, že celá tahle ideologie o vyjímečnosti je nesmysl a lidi jsou prostě nezajímaví sobci.
A já jsem jeden z nich, plně si to uvědomuju, jen nevim co a popravdě ani nemám čas a chuť s tim vůbec něco dělat. A ano, ani za to se nebudu omlouvat.
Důvodem, proč jsem se tak náhle zjevila a projednou vám podstrčila jeden z mejch názorů je pravděpodobně to, že je večer a já začala zase přemýšlet o všech věcech, který jsem udělala špatně a o všech těch rozhodnutích a větách, který jsem si měla líp promyslet. Zajímalo by mě, kolika lidem jsem tak ublížila, a jestli ti lidi o někdy přemýšlí o tom, proč jsem se asi chovala tak, jak jsem se chovala. Kontext... Hádám ale, že ne. A já jsem z toho smutná.
Jsem asi přeplněná chytrostí. Ano, čtu teď až moc knih. Ale ach, jak nádherných. Konečně jsem si dopřála svou vlastní kopii The Perks Of Being Wallflower v originále a zjistila jsem, že v angličtině je kniha ještě lepší. Dále jsem zjistila, že moje oblíbená kniha i film odkazují na jedno a to samé dílo pana Henryho Davida Thoreaua - Walden - a vypůjčila jsem si i to. Nemluvě o tom, že mám rozečtené další dvě úžasný knihy. Ach ach, kéž bych měla víc času. Dobrá, konec mluvení o knihách.
Pointou je, že je skoro jedenáct večer a já bych už dávno měla spát, jenže nemůžu. Je to zvláštní, že někdy člověk usne během chviličky a jindy bez zamhouření oka zírá do tmy celý hodiny. Možná ještě pořád naivně čekám, než mi napíše moje láska. Možná že mě drží vzhůru to, že někde uvnitř... možná... nechci, aby mi psal. Možná přemýšlím, proč se nic nezdá správný. A možná bych se opravdu měla naučit přestat přemýšlet.
Ahoj drazí magoři,
páni, páni. Tohle je tak podivně strašidelně krásný. Všechny smysly mi fungujou na víc než 100%, ale přijde mi, že čas ubíhá šíleně pomalu. Vleče se, jako... jako by ho někdo přišláp k zemi roztrhanou teniskou značky adidas.... ano, vidím to... a on je, ten Čas, teď celej polámanej a dezorientovanej.
hihi hoho
Dezorientace. Celej svět se točí jen kolem mě. Jistě, špatnym směrem, ale přece.
Hmat. Ano, dotknout se bříšek prstů je tak nesmyslně příjemnej pocit. Šimrá to.
Ale proč se tohle děje, to netušim. Jsem z toho popravdě vlastně nervózní. Z nějakýho důvodu mám děsnej strach, že v tomhle stavu zůstanu už nafurt. Tohle by se přece nemělo dít...
Přišlo to tak najednou a tak rychle, mnohem rychlejš než normálně. Seděla jsem v autě a najednou cítim, jak mi brní tělo, když se pohybuju. A bylo to.
hihi hoho...?
Mám strach. drazí magoři. Ale prej je to normální. Sice vzácný, ale normální. Možná když si uvařim čaj a pustim si Jimiho Hendrixe, zapomenu aspoň na ten strach.
Možná kdybych šla na balkon a nadejchala se trochu čerstvýho vzduchu... ano, možná, že pak by se mi udělalo líp. Alespoň bych přestala myslet. Možná bych i přestala plakat. Ne. Ne, nemůžu. Nesmim ho vzbudit, ach, tak sladce spí... zavřený oči propůjčujou každýmu nevinnou krásu. Tak ... Ano, tohle je teď muj život. ... Starám se.
"Po trávě jsi prostě takovej... víc přátelskej."
"Myslíš... nadrženej, tim přátelskej."
"Jo, to taky, třeba." "Přátelskej..."
Nejzajímavější je, jak si všechno pamatuješ, protože máš nutkavej pocit, že to zapomeneš. Mozek se pak přepne do nějakýho back up režimu, ha, to je přesný. Ano, pamatuju si do puntíku všechno, co se dělo, jen je to jako bych si přehrávala vzpomínky někoho jinýho. Derealizace.
ale co, vždyť jsou to všechno sračky, blbý sračky. tak proč se snažim.
ha.
a koho to zajímá, no ne?
nějak ztrácim chuť psát, každý slovo který vyťukám na klávesnici ve mě probozí jakousi nevysvětlitelnou zášť vůči sama sobě, a nechuť, nebo spíš pachuť. je to něco jako když máte v puse krev. nebo když se najíte a enzymy ve slinách vám rozkládaj všechny ty kyseliny nebo bůh ví co. fuj.
akorátže tohle neni nic fyzickýho. a o to je to horší.
každej někdy napíše blbej článek. nebo možná ne, co já vim. třeba jsem to jen já. kopni si. nevidim smysl. nevidim už ani nesmysl. asi si teď dám pauzu, protože nevidim nic (jistěže, jak bych taky mohla vidět) vůbec nic a v ničem. dokonce i moje výkřiky do prázdna už mizej v prázdnu a mě to děsí.
Symetrie, tak zvláštní slovo (poloha? místo?). Každej člověk je tak dokonale nesymetrickej. Přesto všichni hladáme někoho symetrickýho, ve slepý touze, že se trochu tý symetrie tak nějak přeleje i do naší neklidný dušičky.
Když to takhle píšu, přijde mi to děsně hloupý (ale možná, že by mi tak přišly jakýkoliv lidský rozmary, kdybych nad nima začla trochu přemejšlet). Proč lidská povaha prahne právě po symetrii?
Vždyť je to přece tak krásný, bejt nevyvážený, nevyrovnaný, každej den jinak naladěný (a nikdy ne správně). Jak jinak bychom od sebe mohli odlišit pocity...
Cestování napříč sny, který mělo být jen další z našich oddechovejch, mírně potrhlejch kratochvílí, se zvrhlo do zvrácený manický noční můry.
Nedávno jsme s Tes objevily způsob, jak společně proniknout do snů a sdílet je, vědomě je prozkoumávat, možná v nich dokonce částečně žít. Ta myšlenka byla tak lákavá, že jsme se rozhodly podstoupit zdánlivě nicotný riziko, že se nebudeme moct ze sna probudit.
Moc už si toho nepamatuju, ale vim, že všechno bylo do posledního detailu naplánovaný. Vynalezly jsme a následně sestrojily jakýsi Přístroj. Vzpomínám si, že jsme se měly - já a Tes - současně napojit k našemu Přístroji na sdílení snů. Potom usneme a obě ve chvíli, kdy jedna z nás začne snít, znovu sejdeme v mym nebo jejím snu (hostitelem byl tedy pravděpodobně ten, komu se sen začne zdát první). Vědomí a smysly nám zůstanou ponechány. Všechno funguje na sto procent. Všechno absolutně bezpečné. Ano.
Téměř všechno.
Ano, opravdu jsem se dostala do snu, ale do jakýho, to už mi nikdy nebude souzeno zjistit. Bylo to prapodivný místo. Dokonale rovnoměrný. Dokonale děsivý.
Nuže tedy. Procitla jsem na jakési prašné pískové/hliněné cestě uprostřed opuštěnýho města. Alespoň to bylo první, co mě napadlo, kdy jsem znovu otevřela oči.
Kolem mě se rozprostíraly nekonečný rovný ulice, táhnoucí se až k horizontu, kde pak v lehkym oparu bílý mlhy mizely v nicotu. Různě se křížily, ale nikdy, nikde se neohýbaly. Ty ulice byly lemovaný polovysokými a velmi symetrickými domy, jeden vedle druhého vytvářely souměrnou stěnu, všechny stejně vysoké, a vůbec úplně stejné. Poznat, kde končí jeden a začíná druhý, bylo možný jen podle mírně rozdílnejch odstínů vybledlý omítky.
Rozhlížím se kolem s bázlivou zvědavostí, ale především hledám Tes. Musí tu někde být, jistěže musí. Chci zavolat její jméno, ale něco mě zastavilo. Místo toho jsem se ještě jednou důkladně rozhlídla kolem a začala jsem být mírně nervózní. Čím pozorněji jsem kolem sebe hleděla, tím míň se mi tenhle sen líbil. Neviděla jsem ani živáčka, nic, jen rozvířenej prach. Sevře se mi žaludek.
(vždyť nefouká vítr)
Rozhodla jsem se podívat se do jednoho z těch podivnejch domů, jestli tam snad najdu někoho, kdo by mi poradil, jak se odsud dostat (nebo alespoň jen někoho).
To v domě ale rozhodně nenajdu.
Opatrně vcházim dovnitř. Interiér domu je zařízenej dost střídmě. Podlaha je stále ta samá udusaná prašná hlína, nábytek je ze světlýho dřeva, ale v celym přízemí je ho jen pár kusů. Nikde ani stopy po životě. Projdu vstupní halou do něčeho jako obývák.
Málem to se mnou sekne, když na zemi spatřim zašedlou rozkládající se mrtvolu nějakýho muže. Jeho tvář i postava je mi neznámá, ale je to někdo z rodiny.Cítím to, vím to (ano, je to takový ten nesmyslný pocit samozřejmosti, který zažíváme jen ve snech).
Vyběhnu ven do toho dusivýho ticha, lapám po dechu. Teď už jsem v tomhle prostředí bez sebe strachy.
V dalšim zevnitř úplně totožnym domě leží další úplně totožná mrtvola bez tváře. Ve stejný místnosti a na stejnym místě. Další z mý blízký rodiny. Možná rodiče?
Napůl nepříčetně běhám z domu do domu. Srdce mi v hrudi bije jako splašený. Pořád se to opakuje. V každym z těch odpornejch domů leží mrtvej chlap, kterej představuje někoho z mý rodiny. S vytřeštěnýma očima na něj chvíli zírám, než se jako pomatená rozběhnu do dalšího domu.
Většinu z těch lidí ani neznám, jen vím, že jsou (nebo byli) členové mý rodiny. Všichni teď... mrtví.
Pološílená křižuju nekonečný měste, nevim, jak se dostat ven. Už chci z tohohle místa pryč! Tes! Dostaňte mě pryč!!
Vzbuď se, vzbuď se...
Dávno nemám ponětí, kolik mrtvol jsem spatřila nebo jak dlouho jsem běhala rovnejma ulicema, než jsem doběhla na konec. Je tam ta prašná cesta, ale domy už ne. Ta cesta je stále rovná a stále vede přímo, ale v jednom místě prostě končí. Dál už je jen bílý nic. (hranice snu?)
Sednu si na okraj cesty. Nevím, co dál. Otupěle zírám do prázdna pode mnou (a nade mnou, a kolem mě...) a přemýšlim, co by se asi stalo, kdybych seskočila dolů. Už pomalu přestávám vnímat pulzující strach.
Najednou cítím, že za mnou někdoNěkdo po mě vystřelí. Kulka těsně mine mou hlavu. Otočim se.
stojí. Byl to jen zlomek vteřiny, jasnej instinktivní pocit. Ztuhnu.
Je to mužská postava bez tváře. Vlastně je to spíš stín než postava, tak jako celý tenhle sen působí nehmotně. Stojí asi pět metrů ode mě.
Vrhá se na mě a začne se mnou zápasit (jsem poslední naživu).
Je to tak absurdní.
Tma.
Proboha, chci zpátky do reality.
A pak...
Najednou jsem tam byla. Zpátky. Jako by se nic nestalo.
Nepamatuju se, jak jsem se sem dostala, ale jsem teď s Tes v McDonaldu. V realitě. Tiše sedíme u okna s výhledem na Vltavu a Karlův most. Já stále trochu otřesená, Tes mírně znuděná. Pověděla jsem jí svůj divnej sen, popsala jsem všechny detaily. Tes mlčí, s neutrálnim výrazem mě pozoruje.
Říkám, že už Přístroj "nikdy nechci zkoušet". Nikdy.
Aaaaaaach (!), musim se uklidnit. Jenomže nemůžu. Zkusim to,
jo, zkusim.
Do uší mi hraje The
End od Doors. Jimův hlas mě vždycky uklidňoval, jo. Dám to víc nahlas.
Hlavou se mi honí tolik věcí, proč jsem tak nevděčná, třeba.
Nedokážu bejt šťastná, protože jsem nevděčná.
A už je to tu zas, drazí magoři. Topim se. Proboha, vždyť si dokonce
pořád dokola kreslim obrázky nějaký nekonečný řeky. Ano, ano. Krev nebo voda.
Řeka, jezero, moře, potok, kaluž… objevuje se to čim dál častěji. Témeř
v každym zapomenutym snu, když se nad tim zamyslim. Co se to děje.
Třeba to (ne)má nějakou spojitost.
Už jsem téměř klidná.
Písnička už hraje potřetí a já stále nedokážu pochytit, co
Morrison zpívá v druhym verši refrénu. Can
you picture what will be… ano ano… so
- co?! - and free. Pane, prosím,
vždyť to nedává žádnej smysl. Ale počkat, zaposlouchejte se do toho podivně
znějícího nástroje v pozadí, objeví se ke konci, jen chvilku, co je to?
Připomíná mi to dětství. Dudy? Ne, kde by se tam vzaly. Zní to jako takovej ten
nástroj, co používají zaříkávači hadů.
(Počtvrtý.)
Tak to je konec, krásný příteli. To je konec. Můj jediný
příteli, konec.
Slyšim tam varhany. Tamburína. All the children are insane,
waiting for the summer rain.
(Popátý.)
Mám neskutečnej strach.
Jenomže je skutečnej. A já nevim, proč se slovo neskutečný používá ve smyslu neuvěřitelný.
To je něco úplně jinýho. Muj strach je uvěřitelnej, ale je neskutečnej a
zároveň bolestně skutečnej. (Pošestý.) A je to teda vůbec strach?
Možná je to štěstí.
Každej intelektuál
ví, že ty dva pocity jdou ruku v ruce, propletený a vzájemně závislý, jako
dvě strany jednoho vejce. A kde končí jedna strana a začíná druhá? Možná že
žádná hranice neexistuje.
(Posedmý.)
Mám ledový ruce a je mi zima. Chci se jít ven projít. Nebo
alespoň myslim, před chvíli jsem ještě chtěla. Do kuchyně za tátou stejně
nemůžu, jsem přece uražená.
